Demonstrantka proti šibenici opět dostala trest: Autoritu policie přece nelze zpochybňovat

Update: Kateřina Krejčová byla - den po zveřejnění tohoto blogu - Obvodním soudem pro Prahu 1 odsouzena k měsíčnímu trestu vězení s podmínečným odkladem na rok. Soudkyně Edita Beranová sice odsoudila projevy řečníků na „okamurovské“ demonstraci, nicméně Kateřina Krejčová podle soudu napadla a zranila policistu, a přes to podle Edity Beranové vlak nejede. Krejčová ihned oznámila, že se proti verdiktu odvolá.

Autorita policistů, kteří chrání veřejný prostor při rizikových demonstracích, musí být chráněna. O tom nepochybuje nikdo. Ale nemůže být vymáhána násilím, ohýbáním zákonů a přistoupením na argumentaci, že policisté jsou nedotknutelní za téměř každé okolnosti. Zhruba tohle napadá nezávislého pozorovatele den před soudním stáním, na němž bude už počtvrté projednáváno násilí proti úřední osobě, kterého se měla údajně dopustit Kateřina Krejčová (30) před rokem a půl na dnes už legendární protiimigrantské „šibenicové“ demonstraci na Václavském náměstí, které se postavila.

Než se dostaneme k souzené mladé ženě, připomeňme si, že na tehdejší demonstraci organizované Tomio Okamurou neslo několik (z celkem asi pěti set) účastníků makety šibenic s nápisem „za vlastizradu“. Nikdo tehdy nepochyboval o vzkazu: měli by viset ti, kteří umožňují přijetí uprchlíků v České republice. Policie tehdy na šibenice nijak nezareagovala.

Na důvod jsou dva výklady. První říká, že policisté jsou natolik právně citliví, že ihned pochopili, že jde jen o vyjádření svobodného názoru, který zaručuje ústava, a že jejich zákrok by porušil lidská práva (státní zastupitelství později potvrdilo, že nést na demonstraci makety šibenic není trestným činem). Druhý výklad policejní nečinnosti ohledně šibenic je, že se s názorem nositelů víceméně ztotožnili a nechali to tak. Což je i názor demonstrantů, k nimž patří Kateřina Krejčová a jichž byla asi stovka, takže byli oproti záchranářům vlasti v menšině.

Policisté pak proti „antiokamurovcům“ zasáhli. S organizátory protidemonstrace se nejprve dohodli, že nechají průvod projít - s tím však nesouhlasilo několik lidí včetně Krejčové. Policisté tak onu hrstku nespokojených vyzvali, aby se rozešli, a když asi osm protidemonstrantů zůstalo na místě, policisté je začali odklízet okamurovcům  cesty. Jednoho z nich srazili na zem: z akce existuje video, na němž je vidět, jak Kateřina Krejčová vzápětí nalehne na policistu, který jejího přítele „svedl povoleným zákrokem“ na zem.

A za tohle násilí proti policistovi dostala Krejčová u obvodního soudu podmínku. U vyššího soudu však byla následně osvobozena, státní zástupci se dovolali k Nejvyššímu soudu, a ten řekl celkem důležitou věc. Když policisté řeknou Rozejděte se, máte se rozejít, i když si myslíte, že policisté v tu dobu jednají protizákonně, tolerují výzvy k oběšení zrádců, a navíc vašeho přítele srazí k zemi, zlomí mu zub a křičí na něj, že je hajzl. (Že by její nalehnutí bylo napadením s následkem zranění policisty, nebere tak úplně ani Nejvyšší soud.)

Ano, policisté jsou chráněni zákonem a při zásahu by měli mít autoritu. Nikoli však posvěcenou arogantními předpisy a mechanickým výkladem zákona. Pokud soudy v případu Kateřiny Krejčové a souvisejícího pochodu řeknou, že její hlavní vinou je v podstatě neuposlechnutí výzvy „rozejděte se“, pak se vracíme do osmdesátých let, kdy tuhle metodu používali komunističtí příslušníci Veřejné bezpečnosti proti antirežimním demonstrantům. Pokud dnes může autorita policie něčím utrpět, tak spíš touto arogancí.

Krejčová se možná fyzickým kontaktem s policistou dopustila přestupku, nikoli však kriminálního činu, a už vůbec se nedá připustit, že by její případ měl znamenat nový, tvrdý a soudem posvěcený důraz na „respektování policejní autority“. To by se mohlo stát docela nebezpečnou zbraní státu proti občanům, kteří právě nesdílejí názory moci či protestují proti její manipulaci právem. Pan Patizon si to přesně pamatuje ze srpna roku 1988.