Čas nové evropské politiky. Mluvme o ní s Německem

Je máj a Angela Merkelová se objala a letmo políbíla s Barackem Obamou. Oba státníci se ve Washingtonu setkali v situaci, která jim musí být bytostně protivná. Principem jejich politiky je hledání dialogu, konsensu a umírněných řešení - a teď musí čelit Vladimíru Putinovi, který tyto postoje považuje za projev slabosti.

Oba civilní, nepochybně sympatičtí politici zosobňují proměnu západních společností na počátku 21. století; nyní jsou nuceni hledat řeč s politikem, který jako by vypadl z minulosti. Chtějí řešit tolik jiných aktuálních témat, kvůli kterým do funkcí kandidovali, ale místo toho musí promýšlet hrozící válku na Ukrajině a návrat studené války. Není jim co závidět. 

V souvislosti s jejich setkáním stojí za povšimnutí zejména aktuální proměna postoje Německa, které dosud platilo za nejtrpělivějšího evropského spojence Ruska. Už od konce 60. let se řídilo zahraničněpolitickou strategií, podle které měly těsnější vzájemná spolupráce, obchod a neustálý dialog automaticky vést i k otevřenějšímu a modernějšímu Rusku. To nepochybně přispělo ke smírnému konci studené války a ke klidnému sjednocení Německa. Putinovo chování na Ukrajině však berlínským politikům a diplomatům ukazuje, že tato víra byla minimálně v minulých patnácti letech falešná.

Už nemohou přehlédnout, že ruská elita chce jen německé technologické know-how, nikoli už tamní pravidla právního státu a politické reformy. Ty totiž vůbec nejsou v jejím zájmu - omezily by moc moskevské elity, její privilegia a přístup k bohatství (analýza německo-ruských vztahů je tady).

Německé vystřízlivění je vidět zvláště na vládní sociální demokracii a jejím ministru zahraničí Franku-Walteru Steinmeierovi, jenž byl dříve hlavním pomocníkem Putinova dobrého kamaráda, exkancléře Gerharda Schrödera. Vstřícnější vztahy s Ruskem byly také jedním ze Steinmeierových hlavních cílů koncem minulého roku, když se po čtyřleté přestávce vrátil do ministerského úřadu. V lednu jmenoval vládním zmocněncem pro Rusko diplomata Gernota Erlera, který zosobňoval tradiční proruskou politiku a vloni na sebe například upozornil novinovým komentářem s názvem „Ukončeme nadávání Rusku“.

Teď Steinmeier mluví jako zklamaný a naštvaný muž, ačkoli emoce skrývá za diplomatickým jazykem a sobě vlastním klidem. V rozhovoru s týdeníkem Die Zeit předminulý týden kritizoval Putinovu politiku tak jednoznačně jako nikdy dříve.

„Po letech rostoucí hospodářské spolupráce, která byla doprovázená občasnými konflikty, ale také neustálou politickou spoluprací, jsem opravdu nevěřil v návrat ke starým vzorcům vojenského zajišťování geopolitických sfér zájmu,“ řekl v rozhovoru s tím, že „není možné se jen tak vrátit ke každodennímu provozu a Rusko nemůže očekávat, že anexe Krymu zůstane bez následků.“

Samozřejmě, proměna není dokonána. Berlín vidí selhání staré vstřícnosti, ale ještě neví, co vlastně dělat jinak - a jak. Velké německé firmy mezitím nepřestávají lobbovat za klid pro byznys, šéf Siemensu při nedávné návštěvě Kremlu slíbil další miliardu eur investic a veřejnost má podle průzkumů pro Putina mnohem větší porozumění než zavedení politici a všechna mainstreamová média (více o rozdílných názorech veřejnosti a establishmentu najdete v tomto skvělém eseji, odkaz je na anglický překlad).

Přesto studie o rusko-německých vztazích, kterou minulý týden zveřejnil think tank European Council on Foregn Relations (ECFR) dochází k závěru, že probíhá velká a nejspíše nezvratná proměna. Německo v této chvíli pozorně sleduje reakce a obavy v postkomunistické východní Evropě a bude je brát vážněji než v minulosti. Teď tedy máme ideální šanci ovlivnit nově vznikající evropskou politiku vůči Rusku.

„Současná chvíle přinesla skutečný posun a obrovskou příležitost k rozvoji nové evropské politiky. Velká koalice v Berlíně je navíc vedená kancléřkou, která je vůči Rusku mnohem kritičtější než její předchůdci,“ píše se například v závěrech studie, kterou lze ji číst i jako výzvu pro naši diplomacii. Zformulujme jasně náš zájem a říkejme ho neustále německým partnerům. Chtějí ho teď slyšet.