Vcítit se do kůže svého hrdiny

Vstávám kolem 4.30. Nepotřebuji budík, protože mé pracoviště je právě tam, kde se zrovna nacházím – doma v pracovně, u lidí na návštěvě, ve špitále u nemocných, ve škole když přednáším nebo v modlitebně za kazatelnou.

Opět se budím dříve, než bych chtěl. Léta trpím nespavostí, ale naučil jsem se s ní žít. A dokonce jsem za ni někdy vděčný. Aspoň toho za den více stihnu. I teologii jsem vystudoval jen díky tomu, že mé dny byli o několik hodin delší, než je běžné.

Někteří přátelé, a nejen oni, si kladou otázku, co takový pastor dělá. Může se zdát, že je to velice pohodlné zaměstnání – farář chodí v černém, jednou v týdnu si „odkroutí“ bohoslužbu a má vyděláno. V zásadě platí, že „povinně“ bych opravdu měl jedenkrát týdně kázat. Vše ostatní je nepovinné. Program si sestavuji sám.

Většinou si hned po probuzení, když ještě celá rodina spí a je doma klid, uvařím nějaké dobré pití, pohodlně se usadím do svého oblíbeného křesla a otevírám Písmo. I když byly biblické spisy napsány před dávnými staletími, promlouvají ke mně, jako by jejich pisatelé žili dnes a znali naši mentalitu, kulturu, zvyky a hlavně nitro člověka.

Po několika desítkách minut Bibli odkládám a sahám po jiné knize. Snažím se číst nejen duchovní literaturu. Knihy jsou pro mě prostředkem udržení se v obraze, čím dnešní člověk žije. Denně se s lidmi sice potkávám a pomáhám jim řešit některé životní potíže, ale ne vždy a ne každý se otevře a odhalí své nitro. Zato když je dobrá kniha a autor se dokáže vcítit do kůže svého hrdiny, je to koncert. Postava před očima ožívá a vy můžete téměř na vlastní kůži prožívat, co prožívá i hrdina knihy.

Než stihnu dočíst kapitolu, slyším hluk z ložnice. Za chvilku se rozlétnou dveře do obýváku, v nich stojí můj dvouletý syn a s úsměvem mi říká: „Maminka spinká.“ Maminka opravdu spinká, protože na rozdíl od tatínka spí dobře Za chvilku však za námi již přichází. Společně posnídáme a přečteme si příběh z knihy, kterou čteme na pokračování. Pak už si jdeme každý po svém. Já do pracovny, kde mě čeká vyřizování mnoha e-mailů, psaní kázání, „úředničina“, příprava na biblické vyučování, přednášku ve škole, telefonování, plánování, modlitby, rozhovory se spolupracovníky atd.

Na školách mívám přednášky preventivního charakteru: Sex, AIDS a vztahy, Kyberšikana, Kouření, nemoc moderního člověka; Závislosti, Bolest jménem šikana, Láska, Peníze, Nemoc, Smrt apod. Navštěvuji nemocné, abych je potěšil a modlil se za ně. Pro veřejnost organizuji vyučování s názvem Studium Bible. Většinou lidi s nabídkou biblického studia oslovuji sám.

Někdy mám úkolů tolik, že si říkám, kde se pořád berou. A když si nedám pozor a tuto otázku vyslovím nahlas, žena mi odpoví: „Vždyť si tu práci organizuješ sám. Když si tolik nakládáš, nediv se.“ Má pravdu a musím pokorně přiznat, že plánování je mou slabinou a mám se od své ženy co učit. V poslední době se mi už docela daří plánovat svůj čas s rodinou.

Dopoledne uteče rychleji, než bych potřeboval a po obědě ještě chvilku dokončuji úkoly, které nestíhám před obědem. A pak už vyrážím k lidem. Na návštěvy k nim domů, do nemocnice, míváme také různá společná setkání v církevním domě, občas uspořádáme přednášku či besedu pro veřejnost a také se společně modlíme. Ostatně to se u křesťanů jaksi předpokládá a očekává.

Protože nemám ve své péči jen jednu církevní obec, musím své pracovní dny co nejspravedlivěji rozdělit mezi Ústí nad Labem, Rumburk a Děčín. Někteří moji kolegové z jiných církví nechápou, jak se to dá zvládat. To je ale jednoduché. Dělám, co můžu a na co nestačím, neřeším. Rozkrájet se neumím. Všichni moji kolegové z mé církve to mají podobné. Žádný neslouží jen v jedné obci.

Večery se snažím trávit s rodinou, ale pokud máme setkání vedoucích naší církevní rodiny v Rumburku, vracím se domů až pozdě v noci. Manželka se mi ještě snaží povyprávět všechno, co s Tomáškem zažili. V hlavě mám však pusto a prázdno a soustředit se na vyprávění už tak úplně nedokážu.

Když uléhám do postele, obracím se ještě tam nahoru a chci děkovat za vše, co jsem prožil a ve zdraví přežil. Někdy je ale únava tak silná, že se moje modlitba skládá jen ze dvou slov: „Pane, díky.“ A pokud stihnu vyslovit něco navíc, je téměř pravidlem, že usínám uprostřed nedokončené myšlenky. Snad mi to Bůh nemá za zlé.