Poslední den: Hlavně nečíst

Tak jako každou druhou sobotu se probouzím o něco dříve, než v sedm zazvoní budík. Mám vyzkoušené, že „překlopení“ jednoho čísla Respektu z tištěné verze do iPadu mi zabere deset až dvanáct hodin. V neděli v devět ráno musí být kompletní elektronická verze hotová, aby si už v poledne mohli čtenáři vydání stáhnout.

Připojuji se na FTP a začínám stahovat. Každý článek je v samostatném souboru, bývá jich kolem padesátky. Dnes je stránek o šestnáct víc než obvykle, bude delší šichta.

Během stahování stíhám ranní hygienu, uvařit čaj a namíchat vločky s jogurtem. Je to můj třicátý sedmý Respekt a je poslední — od příštího vydání mou práci nahradí stroje, konkrétně redakční systém. Sbohem a řetěz.

Prožívám ze změny smíšené pocity. Snad se nestane, že by v novém čísle zůstalo návěští nebo autor článku z minulého vydání, možná občas nezapomene fotokredit, tak jako se to stávalo nám. Dokáže ale ohlídat vdovy, parchanty, sirotky, jednoznakovky, správnou délku pomlček a rozdělovníků, šířku a druh a podobné typografické náležitosti, které dělají sazbu krásnější a text čtivější? Bude umět opticky zarovnat okraje článku?

Přepínám nastavení barev na digitální publikování a pouštím se do obálky a editorialu. Při práci se občas začtu, dělám pak dlouho do noci. Proto jsem si pokaždé, když jsem začínal, si opakuji: „Hlavně nečíst.“

Zjišťuji, že mi redakce omylem nedodala čtyři soubory, píšu jim a čekám, až dorazí.

Pokračuji raději odzadu, mým oblíbeným Minulým týdnem.

Formátuji obrázek v komiksu Zen žen a pokračuji Jedním dnem v životě, rozhovorem Od věci, Proklikem a dalšími „jednoduchými“ články. Prvním delším je Civilizace. Fotka přes první obrazovku, nasadit text, aby byl k přečtení. Komplikovanější bývá kulturní servis Co se chystá, aby vyšla jedna nebo dvě události na stránku, někdy musím přehazovat pořadí.

Je těžké nezačíst se do nekrologu Josefa Topola od Břetislava Rychlíka. A je těžké u toho nebýt smutný. Pouštím Spotify a hudbu Filipa Topola.

Vařím si další čaj. Včera jsme byli v letním kině. Chce se mi spát.

Překlápím další a další články. Během práce se začtu ještě do části Tématu, Rozhovoru, do stručného článku o cestování handicapovaných. Silné téma je text o justičních omylech, nespravedlnost snáším těžce.

Dnes to jde pomalu. Přítelkyně připravuje oběd; ví, že respektovský soboty jsem mimo hru. Odpoledne na chvíli odkládám Respekt a věnuji se úkolům do školy, ve čtvrtek máme klauzury a v týdnu moc času mít nebudu.

Volám do redakce, budu potřebovat chybějící soubory. Slibují do půlhodiny.

Pokračuji Jiřinou Šiklovou a kauzou Nagyová-Nečasová. Opět se začtu a žasnu, jak je oblíbená. Dostala od kamarádů dárky asi za deset milionů a nikdo za to po ní nic nechtěl. Je těžké nečíst o Babišových estébáckých praktikách.

Vařím další čaj. Mám už vše hotové a soubory nikde. Znovu volám, za půl hodinu konečně dorážejí.

Pouštím se do Deseti krátkých zpráv; ty nikdy nebyly mými oblíbenými, jdou pomalu. Drobnou útěchou je, že můžu vytvořit u čtyř zpráv jejich titulek. To mne baví.

Na konec si nechávám Obsah. Sem mohu dávat fotky lidí nebo akcí, kteří mi jsou sympatičtí. I u některých článků jsem se mohl rozhodnout, kterou fotku dát na úvod. Během celé doby s mým výběrem jen jednou redakce nesouhlasila, to když jsem dal na úvod článku příliš bulvární fotku. Za to má Respekt ode mne respekt.

Venku je již dávno tma, když zanáším opravy a přidávám symboly odkazů. Pro přidání interaktivity a fotogalerií budu muset přesednout k PC. To ale udělám až ráno. Je skoro půlnoc, a tak jdu spát. Je mi trochu líto, že to bylo naposledy. Snad nezbudou jen mučivé vzpomínky.