Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

Okupace mysli

dav
dav

 

Dnešek je den, který jako by nebyl, říkám si, když v osm ráno uléhám do postele a polykám růžovou tabletku. Poslední den prázdnin. Jsem nemocná. Krutě připoutaná k lůžku a zbavená možnosti měnit svět, říkám si v županu. S nemocí jsem se nejprve pokusila bojovat energickými tempy ve studené řece. Poté jsem na protest proti lenosti svého muže, který se po obědě jal odpočívat, děti dovlekla na výchovný výlet, při němž jsem je přiměla, aby barevně ztvárnily do té doby esteticky přijatelné keramické objekty.

Dnes ráno jsem ale byla přinucena, svým tělem doslova dotlačena, zalézt do postele a chvíli nemluvit ani nevylézat. Mělo by se spát, ale hlava běží na plné obrátky, jelikož nemůže utéct k žádné rozumnější činnosti. Na povrch vědomí vyplouvají resty, složenky a neodvratné úkoly, jejichž nesplnění by se rovnalo sebevraždě, jak se mi nyní zdá. Přesto je odsouvám. Na to jsem příliš nemocná. Bráním se také vzpomínkám na trapné momenty uplynulých dní, způsobených nadměrnou konzumací legálních drog a soustředím mysl na jediné: za chvíli začnou křičet děti – jedno, pak druhé a nakonec i třetí. Manžel se bude tvářit uraženě, že nemám dost vysokou horečku na to, abych byla celý den nepoužitelná.

S pocitem viny otevřu noviny, při četbě Respektu a internetových článků přijde na mě obligátní zlost na to, jakého naši spoluobčané zvolili prezidenta a jak půlku Bubenče, kde bydlím, vlastní Ruská federace. V půvabné vile po Edvardu Benešovi, nevykonává diplomatickou službu nýbrž komerční činnost pochybných firem. A Českému státu za tuto lukrativní nemovitost přesto neplatí ani korunu. Mezi firmami sídlícími v nádherném objektu, před nímž parkují auta za miliony, je i Mold Vin, patřící Zdeňku Zbytkovi. A kdo je Zbytek? Blízký přítel prezidenta, bývalý vysoký komunistický důstojník, který nedávno oslavil v zahradách Hradu narozeniny a v Rusku se stal Člověkem roku.

50. výročí okupace Hradu nestálo za zmínku. Není divu. Ale zdá se to až neuvěřitelné. Adrenalin v posteli stoupá. Když dočtu poslední číslo, projíždím modrou socsíť a najdu odkaz na tragikomickou reportáž ČT Jihozápad. Ze 45 dotázaných pouhých 5 vědělo, co se stalo v roce 1918, 38, 48 a 68. Ostatní netušili „vůbec“. Byli to především lidé do třiceti let.

A v pondělí začíná učitelům škola, tedy i mně. Začneme schůzí, kde samozřejmě to poslední, co by se řešilo, je kvalita vzdělávání, tedy to, co se děje ve třídách. Projdeme si školní řád, abychom se přeli o pár formulací, které by nás mohly stát nepříjemnosti. Pak si povíme o technických problémech školy a jako každý rok si vyslechneme stejnou hodinovou přednášku BOZP. Učitelé matematiky se budou škodolibě pochichtávat a někdo z humáčů se rozzlobeně vyjádří, aby nechali děti dýchat a učit se i jiné předměty. Jenže děti jsou podle matematikářů rok od roku tupější a v mnohých třídách je jich opakovaně téměř polovina na propadnutí.

Ti, kteří nastoupili minulý rok na gymnázium, budou povinně z matematiky maturovat a hlasy, které se občas zvedly proti nadměrnému tlaku matematikářů, byly přidušeny. Děti byly také přidušeny. Prý teď budou umět víc přemýšlet, říkají někteří. O přežití určitě, nikoli však v existenciálním ale existenčním slova smyslu.  Mluví se o tom nepřetržitě, ale nic se nemění, čeká se nejspíš na to, až si některý z našich „tupých“ studentů podřeže žíly, což je v době inkluze více než pravděpodobné.

A odpověď na otázku z reportáže, co se vlastně stalo v roce 1968 v Praze? Maturující ji z logiky věci nebudou znát o nic lépe, než teď. Testovat všeobecný rozhled však v politickém zájmu není. Vzdělávací systém slouží přece tomu, aby společnost zůstala kvasi-vzdělaná, říkám si již v polospánku. Čučení před sebe a tupá poslušnost, jíž se učíme od školky, nově v posledním roce povinné, z nás do doby, než vstoupíme na gymnázium, udělá často nevzdělavatelné a morálně nezodpovědné mouchy, zachycené do změti sociálních sítí, pomyslím si v županu. Na gymnáziu je tento proces sice mnohdy narušen, ale tím zároveň obvykle dokonale dovršen. Domnělý protest se zvrátí v dobře placenou pozici v korporátu. Kdo by se netěšil na dvakrát vyšší výplatu, než dostal náš oblíbený i neoblíbený gymnaziální profesor.

Vím, že do školy zase půjdu a budu učit o banalitě zla a mluvit se studenty o hybridní válce, budu je provokovat, aby se bouřili proti svým vlastním předsudkům a přemýšleli, jestli by neudělali pro své vzdělání víc, kdyby tu neseděli. A to je skvělé. Ještě nám neplatí tolik, aby nám zavřeli ústa, rozohňuji se a usrkávám mátový čaj. Bůh, ale i zlo jsou v detailu, říkám si po vzoru Miese van der Rohe. Není nepodstatné, čím si vyděláváme na živobytí, i když se děje tolik opravdu hrozných věcí, říkám si zabořená do polštářů s plným nosem. Právě na drobných každodenních morálních ústupcích velmi záleží, mudruji a jdu dohlédnout na syna, aby v písance správně obtahoval písmena.

Autorka je profesorkou na gymnáziu.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte