Nejdůležitější práce na světě

Půl druhý odpoledne, z kavárny se právě vyvalil první prázdninovej houf – odmejvám hrnky od kafe a těším se na cigáro, když koutkem oka zachytím kmitající stíny na chodbě. Takže další lidi. No za co, panebože…

Do dveří vletí hlouček malých, blonďatých hlav, za ním se táhne veliký, unavený tělo. Tati, já chci zmrzlinu. Jaký máte zmrzliny, paní? Já chci vanilkovou, máte vanilkovou? Vy nemáte vanilkovou? Ale já ji chci! Tatiiiiiii. Já teda nechci nic. Já chci čůrat. Já si teda dám borůvkovou a vanilkovou. Já jsem tady byla první, dostanu ji první, že jo…

Otec potřetí monotónně předčítá nabídku příchutí. Nejmenší blonďatá hlava tahá nudli a ještě neví, ty ostatní chtěj hlavně nejvíc největší kopeček. Je vlastně jedno, kterou donesu. Hlavně rychle, nejlíp hned. Nejmenší chce znova vanilkovou, která není. Lížeš si tady už pět minut sopla, kámo, takže bys nemusel bejt tak náročnej, říkám si v duchu, navenek mlčím, píšu lístek, pak ho zase škrtám. Ujišťuju otce, že to fakt nevadí. Venku štěkne pes a děti za ním jako na povel vyběhnou na ulici. On se rezignovaně opře o bar. „Do pr… už,“ zašeptá.  „Já vím,“ zašeptám taky.

Upře na mě modrý oči bez života. „Uděláte mi pořádný kafe? Ňáký dobrý.“ „Udělám vám to nejlepší. Běžte se posadit, já vám ho přinesu.“

Na jeho zpocený, trochu zarudlý tváři se mihne něco jako náznak úsměvu. Oknem pozoruju, jak si sedá, skládá ruce za hlavu. Tiše čeká, ignoruje řev, štěkot, celej svět a já si užívám radost, co se mi rozlívá po těle. Báječnou vůni čerstvě namletý kávy, kterou tlačím do páky. Ne, nejsem právník, kardiochirurg ani raketovej inženýr, ale zrovna teď, v tenhle okamžik dělám pro někoho tu úplně nejdůležitější práci na světě. Vlévám do hrnku od místního hrnčíře kousek péče a lásky, klidu a pohody. Dávám do něj všechno, co na tomhle našem zapadlým ráji v sudetský nicotě miluju.

Vzduch pořád ještě voní kávou. Odmejvám další hrnky, pořád ještě se těším na to cigáro, na chodbě se zase kmitne stín.

„Já vám jdu jenom říct, že bylo fakt nejlepší.“