Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

My vás nedáme

Poslední den v roce

Autor: Archiv autora
Autor: Archiv autora

Probouzím se pozdě. Pár volných dnů na konci roku slibuje odpočinek nebo aspoň možnost odpočinku. Krmím kočičky, rybičky a s manželkou pijeme kávu, zatím je klid.

Máme sraz s dcerou, která jede slavit Silvestra. Naštěstí to není daleko. Volná plocha u metra, na které před pár dny stáli skauti s betlémským světlem, je prázdná. Snad abychom úplně nezapomněli, že je prosinec, je citelné chladno, mrzne. Čekáme na Páju, čas si krátíme pojídáním koblih, až se nakonec dočkáme. Do Dětské ulice je to kousek, nakládám si na záda Pájinu krosnu s poznámkou, že s takovouhle tíhou jsem jel naposledy na 14 dnů do rumunských hor. Po nějakém hledání nacházíme byt její kamarádky, popřejeme si šťastný nový rok a loučíme se.

Pak se vracíme domů, já tedy ne nadlouho. Povezu na chatu syna Tomáše a jeho kamarády.

Mráz naštěstí neznamená dopravní omezení, aut je na silnici málo, takže se jede vcelku klidně. Přijíždíme na Voznici. Až k chatě nemůžeme, v cestě stojí nakladač typu Bobcat s odmontovaným kolem. Babička se synem Frantou už jsou tady dva dny, chválí elektrické topení, které vnitřek chaty příjemně vyhřálo. Na mě čeká slušný oběd, vepřová s knedlíkem a zelím. Ve skrytu duše lituji, že si k ní nemohu dát taky půllitr piva…

S babičkou odjíždíme a mladé necháváme na místě v domnění, že se uvidíme až v novém roce.

Tento plán je však narušen, když po příjezdu do Prahy babička zjišťuje, že si na chatě nechala tašku s klíči, doklady, penězi a mobilem. Co se dá dělat? Musíme nazpátek. Já k tomu dodávám pochmurné proroctví, že až přijedeme, mladí budou určitě pryč.

Zanedlouho jsme zpátky u chaty a koukáme, že na moje slova došlo. Naštěstí mám mobil v použitelném stavu a do Malé Hraštice, kam se parta přesunula, není daleko. U nádraží stojí všichni čtyři jako uvítací výbor. Po krátké poradě nakládáme Frantu s klíči. Pak už jen vyzvedneme tašku a jedeme zpátky do Prahy.

Cestou vidíme na nebi letět labutě, údajně to nosí štěstí. Tak snad bude ten příští rok lepší.

To už se pomalu stmívá. Vzpomínám na manželku, která mi říkala, ať přijedu co nejdřív, nejlépe za světla, za tmy že nebude na silnicích bezpečno. Konečně dorážím domů. Manželka mě čeká s ozdobami ve vlasech, neboť máme v plánu navštívit naši oblíbenou uměleckou kavárničku na Žižkově. Během roku se zde konají literární a hudební večery, ale dnes má být jen posezení s přáteli.

Chvílemi už létají rakety, kočky mají strach, a proto je ujišťujeme, že se venku dlouho nezdržíme. Na Žižkov jsme se dostali ještě dobře. Poseděli jsme se známými, zazpívali si. Když jsme se po dvou hodinách zvedli, čekalo nás ale další překvapení. A příjemné nebylo. Noční provoz tramvají je kapitola sama pro sebe. Zachránilo nás metro.

Domů se vracíme uličkami mezi vilkami, které jsou jindy klidné, ale dnes, třebaže do konce roku zbývají ještě dvě hodiny, se to říci nedá. Konečně jsme zpátky doma. Kočky se radostně seběhly a vítají nás. Dokonce to vypadá, že srdečněji než obvykle. Manželka jde stáhnout fotky do počítače, já vyřizuji pár novoročních telefonátů s těmi, které jsme dnes neviděli a v lednici se chladí malá Bohemka. Víc bychom sami dva nejspíš ani nevypili.

Manželka chová v náručí vyděšenou kočku, já si k nim přisednu na postel a protože do půlnoci zbývají 4 minuty, zhasneme světlo a jen koukáme ven. Z bezpečí postele zůstávají z masakru venku jen ta krásná světla. Těsně před usnutím si vzpomenu na to, jak jsem byl, teď už mohu říci, vloni, nejmíň dvakrát v ohrožení života, ale moje poslední slova platí kočičkám. Říkám jim: „Nebojte se, jsme tady s vámi a my vás nedáme.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].