Je léto. Vrzání houpací sítě natažené mezi dvěma třešněmi. Tlumené nárazy plátna otírajícího se o obrovské listy cuket, které se nezadržitelně plazí jahodím, proplétají se kolem nohou staré dřevěné lavice, na níž se bez nejmenšího pohybu vyhřívá mourovatá kočka. Macatý pavouk si přes noc upletl hustou síť v rohu francouzských dveří a teď vyčkává, jestli se do ní chytí některá z urputně bzučících much, které poletují kolem nahnilé hrušky. Sluneční paprsky se jen tak nenápadně proplétají stromovím a odráží se od povrchu lesklých rudých rajčátek vykukujících z oprýskaného květináče. Oskar je dnes na příměstském táboře, Robin spí tiše stočená v kočárku, neslyšně oddechuje, u rtu se jí tvoří malá bublinka. Vzduch je plný hutné vůně ibišku, který před pár týdny vykvetl a zahalil zahradu v záplavě nachových květů. Je léto.
Čas se zastavil i tady v Bruselu. Monotónní houpání sítě se zpomalí, až ustane úplně. Vykulím se ven a poprvé od února se vydávám na oběd do města. Ulice jsou poloprázdné, klid ruší jen občasné hrkání tramvaje. Procházím nově otevřenou zahradou Félixe Hapa, tichou oázou uprostřed jinak rušného města. Tady ustrnul čas. Část parku je záměrně neudržovaná, vysoká tráva a divoké květiny nekontrolovatelně bují a lákají hmyz, aby se nasosal jejich sladké šťávy. Vítr se líně povaluje po listech stromů. V jiné části vyrůstají nové komunitní zahrady, včelí úl i sdílený slepičí kurník. Jen o pár desítek metrů dál se tyčí budova Evropského parlamentu. Její okolí je teď nezvykle tiché, každodenní spěch vystřídala poklidná prázdninová atmosféra.
Terasa Kokubanu je ale jako vždy plná návštěvníků štěbetajících v různých jazycích, jejich hlasy se mísí s vrkáním hladových holubů. Mladičká japonská servírka v roušce mne prosí, abych tu zanechala své telefonní číslo. Jen tak pro případ, co kdyby… Pár u vedlejšího stolu se mezitím dohaduje s její kolegyní o nezbytnosti tohoto úkonu. „Je to nařízení vlády,“ brání se obsluha a pár raději odchází. Srkám horký lahodný vývar s nudlemi udon a přitom po telefonu ruším plány s přáteli na víkendový piknik. S nově přicházející vlnou pandemie je naše sociální bublina opět omezená jen na pět osob.
Vracím se domů přes park Cinquantenaire. Jinak oblíbené místo je dnes vylidněné, jen malá skupinka seniorů opodál praktikuje v úhledných, metr a půl dlouhých rozestupech tai chi. Po trávníku se prohání malé děvčátko na odrážedle, copy jí přitom poletují kolem hlavy. Dva osiřelí turisté v rouškách se fotí u vítězného oblouku, od stánku s vaflemi se kroutí dlouhá fronta. Vůně zkaramelizovaného cukru mě doprovází až na ulici.
Vyzvednu Oskara z tábora. Oči mu radostně září, vlasy má slepené temperovou barvou a na kolenou mu zejí dvě rozšklebené díry. Doma na zahradě si zase urvu chvíli a schovám se do své houpací sítě, která se líně houpe sem, tam, sem tam. Pavouk už do sítě chytil malou mušku. Na větvi se usadila sojka, ve vzduchu visí vůně doutnajícího uhlí. Přes cihlové zdi dělící zahrádky se nese veselý výskot dětí. Je léto.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
