0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě21. 8. 20205 minut

Ledo-medo a mé prázdniny v srpnu 1968

Zuzana Semeráková

Sedím u jaroměřské babičky na zahradě na houpačce, je léto a já pomalu ujídám zmrzlinu. To si dobře pamatuju, protože jsem byla často nemocná a zmrzlinu mi naši moc nedovolovali.

Taky si pamatuju, že té zmrzlině říkal taťka ledo-medo, což mě tenkrát vytáčelo, protože se přece jmenovala jinak (jak, to už si samozřejmě nepamatuju). To je asi moje první vzpomínka z dětství, mohly mi být tři nebo čtyři roky.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

A zase u babičky. To už vím přesně. Bylo mi pět pryč, květen 1968 a naši mě tam uklidili, protože se mi měl narodit bráška. Když přišel onen slavný telegram (nebo někdo zavolal k sousedům, už si nepamatuju, telefon babička s dědou neměli), zalezla jsem pod stůl a tam jsem několik hodin trucovala, jak tomu říkali. Na pobyt pod stolem si pamatuju a taky na to, jak si z mého azylu dělali legraci. Trucování mě však brzo přešlo. Když jsem poprvé uviděla brášku, od samé radosti jsem mu v nestřeženém okamžiku napíchala do proutěného košíku, ve kterém ležel, řadu odznáčků, které mi dala moje teta, protože je sbírala. Nechápala jsem, proč se to mamce vůbec nelíbilo.To je moje druhá nejranější vzpomínka.

O tři měsíce později trávím léto s rodiči, bráškou a babičkou (děda byl v tu dobu v lázních) na chalupě v osadě Rybníčky na Trutnovsku, od polských hranic co by kamenem dohodil.

V chaloupce, která se klidně mohla stát předlohou pro Svěrákovu Na samotě u lesa. Před ní mohutná lípa (děda říkával, že to je místo hromosvodu, to když jsem se bála bouřky), vedle o něco štíhlejší akát a mezi nimi natažená  šňůra, na které se sušily bráškovy plínky. Mamka je vyvařovala na kamnech. Vodu pak chodila vylívat na úvozovou cestu, která k nám vedla (nikdo tam nejezdil). Protože byla cesta vysekaná ve skalním podkladu, voda dlouho stékala s kopečka dolů a já jsem si tam dělala přehrádky.

Pak chodila  máchat plíny k „máchadlu“, které se napájelo vodou ze studánky. To byl náš jediný zdroj vody a  museli jsme tam několikrát za den chodit s konví pro vodu, protože voda  do chalupy zavedená nebyla. Neměli jsme ani elektřinu, a tak se večer svítilo petrolejkou a četlo se. Nejradši jsem měla Trnkovu Zahradu a pak taky Bylo nás pět, ale to už jsem asi byla větší. Mám to nějak spojené s tou petrolejkou.

Spala jsem na posteli s dřevěnými čely, v rohu sednice, jak se říkalo, a nade mnou bylo okno. Spíš okýnko. Takových tam bylo pět nebo šest. Pamatuju se, že někdo na to okno zabouchal.

Všichni jsme ještě spali, bylo časně ráno, šero, ale už nebyla tma. Protože maminka viděla, že na okno ťukal pan Jirman – jediný starousedlík v osadě (jinak tam bylo asi deset chalupářů), okno otevřela, cože se tak důležitého děje. Protože i já už byla vzhůru, pamatuju se na první větu, kterou řekl: „Přepadli nás Rusáci“. Samozřejmě jsem nechápala smysl té věty, naši pak dlouze s panem Jirmanem mluvili. On měl totiž elektřinu, a tedy i rádio a čerstvé zprávy.

Ostatní chalupáři, pokud tam byli, hned začali odjíždět, ale protože se rodiče rozhodli ještě nějakou dobu zůstat, jeden z nich půjčil taťkovi klíče od jejich chalupy s elektřinou a já tam s ním chodila poslouchat každý večer „dojčevele“. Bylo mi divné, že mě celou cestu (bylo to asi 500 metrů), drží za ruku. Už jsem přece byla velká a sama chodila ještě dál. Až k panu Mojrovi. On měl krávu a já tam chodila s konvičkou pro mlíko. Taky už jsem sama nesměla za chalupu do remízku na houby. A to dřív stačilo mít kvůli zmijím holinky na nohou a mohla jsem vyrazit. Stále nad námi létala letadla, a to mamka vždycky rychle sundávala ze šňůry plíny, i když ještě nebyly suché. Tak tomu jsem taky nerozuměla. Večer se už petrolejkou nesvítilo a nečetlo, nebo se zatemňovala okna.

Taky k nám pak přišel pan Mojr, který měl ty krávy, a říkal babičce, která plakala: „Sousedko, nebrečte, když bude nejhůř, zabiju krávu a na poli jsou brambory“. Pan Mojr i babička zažili válku. Ale tohle si nepamatuju, to mi pak vyprávěla mamka.

Asi po čtyřech pěti dnech, jsme se i my vypravili na cestu zpět do Hradce, kde jsme bydleli. Když jsme projížděli přes Bernartice, tak tam uprostřed silnice normálně stál kuchyňský stůl  a seděli u něho dva páni. Nejedli. Dávali rodičům nějaké papíry (jak jsem se pak dozvěděla, naši podepisovali prohlášení proti vstupu okupačních vojsk) a taťka  se jich ptal, zda se dá projet přes Trutnov a pánové říkali, že snad ano, že by tanky neměly blokovat silnice. Tanky si moc přála vidět. Skutečně jsem je pak v Trutnově viděla, taky nějaká velká auta. Pak jsme dojeli domů a mně skončilo léto.

To jsou moje vzpomínky, vzpomínky dítěte, kterému bylo v době invaze pět a půl roku. Mnohokrát jsem přemýšlela, proč se mi tak vryly do paměti, protože i rodiče se divili, kolik si toho pamatuji, protože ze zřejmých důvodů s námi o tom, tedy samozřejmě, když jsme byli malí, nemluvili. Jediné vysvětlení pro mě je, že mé zážitky byly umocněny velkým strachem a nejistotou mých rodičů, a to dítě velmi dobře vycítí. Protože rodiče se přece ničeho nebojí a jsou tady od toho, aby nás před vším ochránili.

Ve srovnání s tragickými osudy, prolitou krví, zpřetrhanými vazbami, zničenou budoucností či emigrací elit je toto mé vyprávění jen malinkým střípkem. Jako připomínka na něco, na co se nesmí zapomenout.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].