0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě2. 10. 20127 minut

Jako v době spartakiády

Jeden den v životě olympijského dobrovolníka

Tomáš Vohryzka
Jak uhlídat tento autobus? • Autor: Tomáš Vohryzka

Ten den začal pro mne koncem července v 6 hodin.

„Vstávej, vem si plavky a jdeme plavat. Tady máš banán, snídaně bude později!“

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Těmto povelům od mého londýnského domácího Petra nešlo odporovat.

„Když je v teple tělo, nemůže ti být zima, ty tepláky si neber!“

Za patnáct minut jsme se již blížili k Hamstead Heath, jednomu z největších parků v severním Londýně. Mrholilo, proto jsem předpokládal, že jdeme do vnitřního bazénu. Chyba, žádný vyhřívaný bazén, ale rybník. Highgate Ponds jsou romantické rybníky, kde se nachází koupaliště jako z Rozmarného léta.

Vyšla duha, ale na romantiku jsem neměl ani pomyšlení. A to ani když se do vody vedle nás zabodl ledňáček. Přeplavání rybníka jsem přežil, ale do ledové sprchy jsem lezl již velmi nerad. Bylo to nutné, a to přesto, že kvalita vody odpovídala přísným regulím Evropské unie. Jak jsem se těšil do tepla. „Lidi sem nechodí jenom plavat, ale setkat se a  popovídat si…“

Nemyslel jsem si, že při teplotě 14 stupňů, stojíc bos na betonové podlaze spartánské šatny se budu schopen zapojit do intelektuálních diskusí otužilých gentlemanů. Témata byla opravdu zajímavá. Předseda vlády, bojkot místního supermarketu, ženská fotbalová otázka.

„Johne, viděl jste tu záložníci? Jak může hrát fotbal s takovou zadnicí!“

Téměř jsem přimrzal k betonu. Konečně jsme se oblékli, podepsali petici proti přestavbě tohoto koupaliště. Asi aby pořád pršelo do šaten a  ze sprchy tekla jen studená voda. A už tu byl Peter s druhou fází výcviku. „Poběžíme, to nás zahřeje“.

Nevěřte tomu, že v Anglii nemají hory. Po vyběhnutí na Kite Hill jsem si připadal jako ve filmu Pahorek. Zachránila mě kavárna. Čaj s mlékem a  porridge. Cestou zpět jsme se běžíme podívat na hrob Karla Marxe. I v běhu Peter sbírá odpadky a zdraví všechny lidi. Angličani jsou nejen otužilí, ale taky zdvořilí.

Den pokračoval ve vojenském tempu. Cestou do Islingtonu, kde se Dům nacházel, jsem si přečetl noviny, které s v metru povalují. Na stanici Angel jsem se již cítil jako v Praze v době spartakiády. Všude Češi v teplákách. Jako správný paparazzo jsem si nenechal ujít Romana Šebrleho na eskalátoru. Focení mu nevadilo asi tak do patnáctého snímku.

IMG 7822 • Autor: Respekt
IMG 7822 • Autor: Respekt

Minutu po páté přicházím do Českého domu. „Jdeš pozdě“, přivítal mě náš dohlížitel Honza. Ještě že tu je teplo a dvakrát denně strava. Za méně jsem nikdy nepracoval. I Sedm statečných mělo od chudých Mexičanů 20 dolarů. Já zaplatil 120 liber jen za městskou dopravu. Ale co by patriot neudělal pro vlast. Olympiáda je navíc jen jednou za dva roky. Vlastenectví se ale člověk nenají a proto jsem směnu zahájil v bufetu typickým

českým

hamburgerem s colou. Svíčková byla za 17 liber.

Teplota mého těla stoupala. Nebylo divu. Horko jako v sauně a na pódiu kouř. Nehořelo, to jen probíhala zkouška české kapely Charlie Straight či Please the Trees. Trochu patriotismu by neškodilo ani na kulturní scéně. Právě kulturně-sportovní program v největším olympijském domě zrychloval tep sto patnácti dobrovolníků. Ti mladší to nazývali třítýdenním mejdanem, pro nás starší však bylo dost náročné absolvovat ve třinácti dnech třináct koncertů a pět zvukových zkoušek.

Cestou do práce jsem u katedrály svatého Pavla podepsal petici proti obchodu se ženami. V Českém domě jste však mohli snadno získat dojem, že naším hlavním vývozním artiklem jsou právě ženy. Asistentky, hostesky, tanečnice. Bez oranžových slečen tu nedal elektrickou ránu ani ČEZ. A když přišli na autogramiádu Jágr a Rosický, tak ještě přibyly modelky. Uf. Teď už to byla přímo horečka.

Program měl i sportovní část. Jako první dorazily do Domu Rychlé holky Jitka a Denisa. Jsou to sympatické atletky. Zodpovědně mohu prohlásit, že Rychlé holky nemají ani pomalé vedení.

Tenistka Hlaváčková upadla z pódia mezi diváky. Původně to měl být skok. Byl jsem napomenut, že jsem ji málem upustil na podlahu. Těžká práce a jen za stravu bez bytu. Navíc mi sporťák Svěcený neodpovídá na pozdrav.

A již se tu připravuje na oslavy naše Bára. Nechala mě šáhnout na medaili a tak jsem poznamenal, že je škoda, že nevyhrála zase 21. srpna. „Opakovaný vtip není vtipem“, uzemnila mě Bára.

Já si ale myslím, že existenci menších národů neškodí připomenout některým větším častěji. Dostávám telefon od paní Věry Čáslavské. Od nejlepší sportovkyně olympiády! Bohužel té v roce 68. Dal bych přednost číslu od některé z mých dvacetiletých kolegyň.

Jsem napomenut, že se moc bavím se sportovci a jsem přeložen za trest na ulici před Český dům hlídat autobus Davida Černého. Posilující a  funící doubledecker byl jistě skvělým reklamním poutačem, zda se jedná o umění, si však nejsem jistý.

Mladším kolegům vysvětluji, že autobus je klikující, ne klikající. Brzy dostávám výtku, že špatně hlídám i autobus. Zmůžu se jen na trapnou výmluvu, že autobus má ručičky, nikoliv nožičky, že neuteče.

Abych si spravil náladu, zapředl jsem rozhovor s přicházející milou Jaromíra Jágra. Ráda si povídá, mohlo to být tím, že si takto Ina již dlouho nepopovídala. Přichází další upozornění. Příliš fotím ženy. Co asi tak mám fotit, ale slibuji, že se budu politicky korektní a podíl žen a mužů v mém objektivu bude půl na půl.

Jenom nevím, jak mám ale dneska vyfotit ještě 298 mužů. To bych musel vyfotit všechny členy místní ochranky. Zachraňuje mě návštěva nejvyšší. Pan prezident je velký sportsman a okamžitě se chopil basketbalového míče. Hrál dokonce první ligu. Oba jeho pokusy míjí koš. Ale ten druhý jenom těsně. Může za to sako, kravata a taky míč není bez viny. Dohlížitel ale míní, že za to mohu já a jsem přeřazen do olympijské kanceláře, kde musím hlídat dveře.

Přichází pan Kejval, šéf, sportovec, sympaťák. Snad mu to vydrží. Jemu bych otvíral dveře i za poloviční příděly. Ze solidarity ještě navštívím kolegyni Báru, která nabourala svěřený vůz a za trest musela péct ve stánku karlovarského kraje oplatky. Nikdo ze sportovců je nejedl, asi z obav, že by mohly být hodnoceny jako doping, ale nám hladovým dobrovolníkům přišly vždy vhod.

Blíží se půlnoc a tedy konec práce. Před domem již zalehli do spacích pytlů zájemci o olympijské vstupenky. Prodávat se začnou až druhý den v poledne. Nejen dobrovolník má tvrdý chleba. Cestou z Islingtonu do Kensingtonu bych si nejraději zdřímnul. Ale na stanici Bank přistupují nějací divocí hoši. Asi fotbaloví chuligáni. Spolucestující mi vysvětluje, že to jsou bankéři ze City, novodobá dělnická třída.

Do vlaku přistupuje Zuzka Stivínová, v Domě uváděla program. Herecká etuda „dlouho jsme se neviděli“ mě probouzí definitivně. Vystupuje v Notting Hill. Dobrá adresa pro herečku. Pak v mrákotách podepisuji další petici. Nemám sílu si přečíst čeho se týká, ale tak hezká slečna, která mi ji předložila, to musí se světem myslet jen dobře.

Konečně doma. Kensington je klidná čtvrť, ale Londýn nikdy nespí. Míjím dům, kde byl před půl hodinou zavražděn člověk. Mezi řadovými domky vidím lišku. Nedávají tu dobrou noc, ale hrabou se v odpadcích. Paní domácí to nepřekvapuje, některé prý sedí přímo před supermarketem. Žádá mě, abych důkladně počůral její zahradu a tím vymezil liškám svoje teritorium. Proč ne, ale to již opravdu musím odložit na ráno.

Usínám s pocitem smysluplně stráveného dne. Olympijské hry 2012 byly velkolepé. A to se konaly v konzervativní zemi. Jak to bude vypadat za čtyři roky v Riu, nechci ani domýšlet. Ale už se učím španělsky, neboť olympijského dobrovolníka bych dělal třeba na konci světa.

foto TV • Autor: Respekt
foto TV • Autor: Respekt

Ing. Tomáš Vohryzka

ekonom a dobrovolník


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].