Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

Domů z Anglie aneb roušky ani mýdla nemáme

Jeden den v životě_z Anglie do karantény

Od rána jsem sledoval stránky British Airways, jestli mi nezrušili let. Ten následující, který se měl vypravit z Londýna kolem 19.30, byl totiž označený nápisem „zrušeno“. Let v sedm ráno proběhl úspěšně, stejně jako ten v deset hodin dopoledne. U ranní hygieny se mi ze samotného stresu udělalo nevolno, ale přemohl jsem se. S rodiči jsem byl ve spojení: odjet z vysoké školy tři týdny před koncem semestru byla jediná jistota, že se do Česka vrátím. Nechtěl jsem se dostat do situace, kdy uzavřou letiště a já bych, proti své vůli, musel v Anglii zůstat.

Musel jsem kvůli koronaviru jednat rychle. Letenky, o kterých jsem před týdnem ani neuvažoval, se staly jednou z mála možností, jak odjet domů. To, co se  jeden den zdálo jako přemrštěné, bylo další den to, po čem jsem musel sáhnout. Strach z nevědomosti byl pro mě větší než ten ze samotného viru a já byl šťastný, že jsem si pár minut po nápadu odjet domů stihl zarezervoval letenku na Ruzyň.

Reklama
Reklama

Roušky jsem si objednal přes Amazon. Byla to jediná možnost. V každé lékárně, kterou jsem ve městě Canterbury prošel, byly papíry s anglicky a čínsky psaným textem „roušky ani dezinfekce nemáme. Pokud tuto informaci neřekli předem, jen se po dotazu, zda tyto dvě komodity nemají, zasmáli. Internet byla tedy jediná cesta. Přišly tak tak, abych je měl na nedělní let připravené.

Před cestou jsem odeslal několik e-mailů. Omluvil jsem se svým profesorům, že do konce semestru nepřijdu. Když jsem se snažil vysvětlit důvod odjezdu, došla mi slova. Neodjížděl jsem kvůli nemoci jako takové, jsem úplně zdravý. Problém byl ale v tom, že se neví, co bude dál. Přístup Borise Johnsona nemohl zůstat takto otevřený donekonečna a Česká republika dala jasně najevo, aby se všichni urychleně vrátili domů. Děkanka, se kterou jsem o své situaci mluvil, mi sama řekla, že škola zatím čeká, jak se bude celá situace vyvíjet. Ujistila mě ovšem, že s mým odjezdem nebude žádný problém. V ten moment se zatím ani nevědělo, zda se všechno vyučování nepřesune online. V době, kdy je tento článek dokončen, se moje univerzita, podobně jako spousta jiných po celé Británii, rozhodla pro tuto možnost.

Vlak do Londýna mi z Canterbury odjížděl v 10.26 a já se v roušce, pěti kily na zádech a šestnácti a půl kily táhnoucí za sebou se sípavým dechem dostal na nádraží. Představoval jsem si, jak bude celá cesta vypadat: apokalyptický scénář plný roušek, respirátorů a kontrol. To bylo ale naprosto mylné. Ve vlaku, většinou plném, dnes poloprázdném, jsem viděl všem do tváře. Byl jsem v roušce sám. Vlak, po situaci v Itálii či Španělsku, nebyl nijak změněn, dveře se neotevíraly samy, ale na tlačítko. Dobrá, řekl jsem si, v londýnském metru to bude určitě jiné a rozhodl jsem se si zapisovat počet lidí v rouškách, respirátorech či jakékoli jiné ochraně proti koronaviru. Z jednoho nádraží do druhého, kam jsem jel v jedné z londýnských podzemních tepen, jsem napočítal jeden respirátor a tři roušky, jednu z nich jsem používal já sám. Bylo to asi poprvé, co jsem kolem poledne viděl poloprázdné metro a s telefonem v ruce jsem aktualizoval stránky aerolinek, kde stálo, že let proběhne přesně podle plánu.

Oddychl jsem si až v momentě, kdy mi na letišti odbavili kufr. Na to, jak málo ochrany jsem viděl ve městě, na terminálu 3 ji měli skoro všichni. Ti, co neměli roušku či respirátor, si alespoň přes ústa a nos ovázaly šátek. Jediní, kdo nic z toho neměli, byli pracující v obchodech. Procházel jsem se po Heathrow a viděl celé rodiny v rouškách. Přišlo mi, že je na letišti méně lidí než obvykle, obchody byly ale bez výjimky otevřené. Posadil jsem se za skupinu mladých lidí v respirátorech a čekal na oznámení čísla gatu.

Letadlo bylo takové, že by ho optimista nazval poloprázdným a pesimista poloplným. Valná většina cestujících, až na letušky, na sobě měly roušky a respirátory a po dvou hodinové cestě, kterou ovšem pilot zvládl za hodinu dvacet, jsme přistáli v Praze.

Čekal jsem, že nám budou na letišti měřit teplotu. To se nestalo. U pasové kontroly se mě zeptali, zda letím z Heathrow a pokud ano, tak ať jdu do dvoutýdenní karantény. Já v roušce jen pokýval hlavou a po chvilce čekání na kufr jsem se potkal s tátou, se kterým jsem dojel domů. Má doktorka už byla kontaktovaná a mě tím pádem čekalo se na dva týdny zavřít co nejdále od lidí to půjde.

Doma, kde by mě za normálních okolností čekalo nadšené shledání, se vše muselo provést rychle. Maminka, informovaná od doktorky, mě skoro ani nemohla obejmout. V pokoji jsem při vybalování sledoval nová nařízení vlády. I přesto, že jsem úplně zdravý, respektuji to, že se teď na dva týdny podívám tak maximálně do blízkého parku a ledničky. Nejdůležitější je, že jsem doma. Pokud se situace nezlepší, je možné, že se do školy vrátím až v září.

Text vznikl 16. března.  Autor studuje v Anglii druhým rokem anglickou literaturu a tvůrčí psaní.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte