Probouzí mě objetí mého dvouletého syna. „Tujit,“ řekne a zalehne mi hlavu. V tichosti odcházíme do obýváku, abychom neprobudili dvě starší děti a tatínka. Čeká nás náročný den. Byla bych ráda, kdyby se alespoň oni pořádně vyspali. Naše hostitelka a její malý syn jsou už také vzhůru. I oni se dnes chystají na demonstraci, ale na rozdíl od nás svěří děti na hlídání prarodičům.
V Praze jsem poprvé po osmi letech. Tady jsem se seznámila se svým manželem. Několik let po studiích jsme tu žili a pracovali. Z té doby nám tu zůstalo několik dobrých kamarádů a jedni z nich nám tento víkend poskytli azyl. Odstěhovali jsme se do manželova rodiště na Valašsko tři týdny před narozením naší dcery. Tehdy jsem si myslela, že své kolegy v práci navštívím nejpozději po roce s miminkem v šátku. Realita mateřství mě potom překvapila a na jakékoli cestování mě na dlouhou dobu přešla chuť.
Za hodinu přichází manžel s rozespalými dětmi. Posnídají valašské frgále a vyrážíme do centra. Kromě demonstrace nás čeká obligátní nostalgická procházka po Karlově mostě a návštěva Technického muzea. Vystupujeme už na Národní třídě, abychom si prohlédli Kafkovu točící hlavu. Děti jsou nadšené z metra. Pekelně rychle jezdící schody a vlaky - to je přesně to, co si z našeho výletu zapamatují.
Procházíme se po nábřeží, přes Karlův most a Kampu až k tramvajové zastávce u Valdštejnské zahrady. Je příjemně chladno a není tu těsno. Většina turistů ještě spí. Po obědě jdeme do Technického muzea. Neuvědomili jsme si, že muzeum není příliš interaktivní a tudíž ani vhodné pro naše děti. Za restaurací je dětský koutek se stavebnicí a několika autíčky. Tady se dáme do řeči s dalšími demonstranty. Je to mladý pár s malým synem, přijeli až z Rakouska. „My jsme čistí plátci. Z mýho platu jdou peníze přímo do Evropských fondů. Strache hned rezignoval a už vystoupil i ze strany. A přitom byl ten jeho průšvih proti tomuhle takhle malinkej. A Babiš? Celá Evropa by proti němu měla protestovat za to, jak nás vysává!“ Pán se ještě rozčiluje, že mu šatnářka nechtěla vzít do úschovy jeho transparent. Ukazujeme mu ten náš. Loučíme se s tím, že se možná potkáme v sekci pro rodiny s dětmi.
V parku na Letné koupíme dětem nanuky a pustíme se do kompletace transparentu. Sešroubujeme tyčku od lampy, nahoru připevníme trenýrky s fotkami Babiše, Zemana a Benešové. Na druhou stranu přišpendlíme „motýle“. Pod tím vším je transparent:„NEJSME VAŠE GUBERNIE, ANI VAŠE FIRMA“. Kolem prochází skupinka demonstrantů. Paní v čele zpívá „bude koncert, bude“ a při tom bouchá do bubínku. Zamrká na mě. Ještě celý týden mi ten její popěvek bude znít v hlavě a při vzpomínce na ni se budu usmívat.
Jdeme ještě na chvíli na hřiště. Je tu plno, o ploty se opírají transparenty, pod stromy jsou deky. Voláme dědečkovi. Jede jedním ze dvou autobusů vypravených z Frenštátu. Prý je tam moc veselo. Nechybí valašské klobouky, valašky a vidle na nošení transparentů. Celou cestu si zpívají a přetextovali píseň Jožin z Bažin. Jejich verze se jmenuje „Demonstrační komando“. Bohužel mají zpoždění a na Letné se určitě nepotkáme.
Patnáct minut před začátkem jdeme na místo demonstrace. Rozhodneme se, že to prostě dáme a vyrážíme přímo na plac. Děti se začnou vrtat v písku a tato aktivita jim vydrží celé dvě a půl hodiny. Samozřejmě zbude i prostor na pošťuchování a kňourání. Fotím si dům napravo od nás. V tu chvíli ještě netuším, že na střeše stojí dcera naší sousedky a na jednom z balkónů naši kamarádi. Majitel bytu tam prý zval kolemjdoucí, zatímco jeho sousedka běhala po chodbě a vyhrožovala, že zavolá policii.
Netuším, kolik je na Letné lidí. Přes moře transparentů nemám výhled na obrazovku. Cítím se tam velice dobře a bezpečně. Všichni kolem nás jsou slušní, vstřícní a ohleduplní. Překvapuje mě, že neslyším jediné hrubé slovo. Díky proslovům organizátorů si připadám jako na masové skupinové terapii. Vzpomínám na první demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii v Rožnově pod Radhoštěm. Před rokem tam se mnou bylo pár desítek lidí. Měla jsem strach z budoucnosti a byla jsem frustrovaná z toho, že je to všem jedno. Teď je tu se mnou podle Mikuláše Mináře možná dalších 300 000 lidí, kterým to jedno není. Všichni víme, že zítra pan Babiš ani paní Benešová neodstoupí, ale nejsme nešťastní. Nesouhlas s chováním premiéra nás všechny spojil, je nás moc a vidí nás celý svět.
Po hymně odcházíme s proudem lidí směrem k Čechovu mostu. Upadne mi krytka od foťáku. Kolemjdoucí paní seběhne pár schodů a podá mi ji, abych nemusela pouštět děti. Manželovi jeden pán vezme ze schodů golfáček, takže může nést v náruči syna. Mikuláši, Benjamine, děkujeme, že probouzíte to lepší v nás.
Autorka je na rodičovské dovolené.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
