Zjevení z dávných časů

Dveře vedly přímo na ulici a každou chvíli někdo vtrhl dovnitř a rušil. Smutný konec kariéry, mohlo by se říci, ale je to složitější: Janotův hlas zestárl, pořád je však uhrančivý, stejně jako jeho verše. Jde spíš o to, že Janota nikdy neusiloval o popularitu ani úspěch.

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem na ten koncert dorazil s více než dvacetiletým zpožděním. Živého Janotu z masa a kostí jsem viděl poprvé v životě. Přitom kdysi, v druhé polovině 80. let, byl pro nás podivuhodnou legendou. Nevystupoval, jít na jeho koncert se nedalo, nikoliv ale proto, že by ho zakázali jako Mišíka, Pražský výběr nebo Jasnou páku - prostě přestal hrát. Kolovaly o něm těžko uvěřitelné pověsti: třeba že se kdysi na koncertě otočil k publiku zády a hrál pořád dokola monotónní souzvuk několika tónů, dokud lidi neodešli. Prý jen proto, že si někdo v publiku zapisoval akordy nějaké písně, což Janotu naštvalo. Nebo o tom, že jakmile začala být nějaká jeho skladba úspěšná a oblíbená, přestala ho bavit a už ji nechtěl hrát. Dost absurdním zážitkem byl pořad o Janotovi v klubu Na chmelnici (tuším v roce 1988), kde jeho písničky přehrával Jiří Černý. Kdyby chtěl, mohl Janota přijít, vzít kytaru a něco zahrát, ale on nechtěl, takže to celé připomínalo spíš nějakou tryznu.

S odstupem čtvrtstoletí mě zajímalo, co z těch výjimečných, v šumu nekvalitní nahrávky napůl ztracených skladeb, které jsem kdysi přehrával na kotoučovém magnetofonu, Janota dnes nabízí. Něco ano, třeba skvělý Hotel Savoy. Dokonce zahrál i známou Bitvu na Tursku, tu ovšem s nádechem nejednoznačnosti, která jej vždy obklopovala: možná to tak není, ale posluchač se nemohl ubránit dojmu, že zpěvák paroduje sám sebe. Snad jej tato píseň, která mu dnes může připadat až příliš sentimentální, irituje. Ani v některých jiných momentech koncertu si publikum nemohlo být úplně jisto, jestli si z něj Janota nedělá tak trochu legraci.

Spousta dalších písní nezaznělo, asi je definitivně odnesl čas. Co se třeba stalo se skladbou, kdy starý magnetofon Janotovým hlasem zpíval:

byl poslední den kdy opravit střechu,
hliněné zástupy v rybníku stály
a kachny se sčítaly v nervózním spěchu,
cesty se ztrácely v závojích páry.

Je zvláštní mít ve svém repertoáru tak originální skladby a přitom, jak nedávno v Respektu psal kolega Jan Brabec, se živit příležitostnými pracemi a žít na hranici chudoby. Janota tak zůstává i dnes výjimečný, hledající, zahalený tajemstvím, zatímco moderní doba kolem něj pulsuje úplně jiným tempem a starostmi než kdysi. Než v časech, které vystihuje kresba na obálce jedné před časem vydané knihy: je na ní malá osamělá holčička, která kráčí pustou, zasněženou noční ulicí a na nebi nad ní září obrovské rudé hvězdy.

Jestli existuje nebe coby oáza posmrtného života, možná by nebylo špatné, kdyby se jednou v nějakém jeho zapadlém a oprýskaném koutě sešli všichni, kdo tehdy vyrůstali. Pak by nastal čas zapomenout na hádky, zavzpomínat a zamyslet se nad tím, jak nás to vlastně poznamenalo a co všechno se s námi během let stalo. Jak zpívá Oldřich Janota:

Šest bratří má pěkné košile
a váže si na ně kravaty.
A jenom sedmý hůř než opilec
motá se sám po ránu v závratích.