Z Kotliny ven

Paní, která nás ubytovala ve své vilce na mořském pobřeží asi dvě stě kilometrů jižně od Neapole, název „Česká republika“, a to ani v angličtině či italštině, nic neříkal. Prahu znala, dokonce v ní nedávno strávila několik dnů. Zda to bylo na půdě Evropské unie, nevěděla a bylo jí to naprosto lhostejné. Říkala, že je to krásné město.

Muž v informačním středisku v Reggio di Calabria na jihu Itálie na tom byl podobně – nadšený, že za ním někdo přišel s dotazem, vnutil nám spoustu propagačních brožur a požádal, abychom vyplnili dotazník. Automaticky k pražské adrese doplnil název země: „Československo.“ Slovo „Topolánek“ nikdy neslyšel.

V Katánii na Sicílii se nás majitel hostelu, podle vizitky vysokoškolsky vzdělaný muž, ptal, zda jsme ze Sofie, když jsme z Československa.

A dvě mladé novinářky z Neapole, které obě už v Praze byly, si kód „Topolánek“ nespojily nejenom s předsednictvím unii, ale ani s Berlusconiho vilou. Že jsme byli předsednickou zemí, je nijak nevzrušilo. Snad jen ze slušnosti k hostům nepřiznaly rovnou, že o tom nikdy neslyšely. Jejich politické názory se přitom zdály být vcelku zdravé a poučené, na náš dotaz, jak je možné, že tolik lidí volilo Berlusconiho a že podle průzkumů by zase volby vyhrál, odpověděly stručně: „Důvodů je samozřejmě víc, ale ten hlavní je asi ten, že jsme většinou idioti.“

Majitel hostelu v Neapoli rozhodně jako idiot nepůsobil – mluvil skvěle anglicky, studoval filosofii a psychologii, byl velmi milý. Přiřadit Prahu ke správné zemi mu pochopitelně nedělalo žádné problémy. Nicméně předsednictví Česka EU mu uniklo.

Jistě, není to žádný průzkum veřejného mínění a nemluvili jsme ani s lidmi, kteří by měli rozhodovat o našem postavení v EU. Nicméně, říkali jsme si, neškodí z času na čas opustit Kotlinu a podívat se na dění v ní s trochou odstupu. A připomenout si, že to, co jsme tady prožívali, alespoň mediálně a politicky, tak dramaticky, leckde jinde vůbec nikoho nezajímá. Nebo to zajímá převážně zase jen profesionály, kteří žijí ve svých vlastních „kotlinách“ – novináře a politiky.

Nabízí se tady ovšem pádná námitka proti takové relativizaci: právě ten nezájem pak může vést k tomu, že tolik lidí volí Berlusconiho. To je možné. Ale podstatný je i druhý úhel pohledu: přikládání přílišné váhy tomu, co dělají politici ve svých „kotlinách“, může zase přispět k tomu, že mají „berlusconiové“ takovou moc.