0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Glosa7. 1. 20084 minuty

Vzpomínky na Afriku

Proč Keňa – naštěstí – není Rwanda

tresnak • Autor: Respekt
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Není divu, že poslední události v Keni u mnoha komentátorů vyvolaly vzpomínky na vraždění ve Rwandě v roce 1994. Mačety v rukách městské chudiny, přes dvě stovky pozabíjených lidí většinou podle etnického klíče, hořící kostel v Eidoretu, čtvrt milionu Keňanů bez domova. To vše na pozadí zmanipulovaných voleb a v situaci, kdy politické rozdělení společnosti kopíruje etnické. A klíčový světový policista - Spojené státy -, jenž byl tehdy v půli 90. let po krachu své mise v Somálsku zcela neochotný podpořit mezinárodní intervenci ve Rwandě, se dnes může jevit stejně vyčerpaný svým angažmá v Iráku a Afghanistánu.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Přesto to vypadá, že v Keni o druhou Rwandu nepůjde, a aktuální zklidnění po týdnu nepokojů to naštěstí potvrzuje. Nikdo ze zdejších politických rivalů nemá v šuplíku promyšlený a dlouho připravovaný genocidní plán, jenž se stal základem „úspěchu“ vyvraždění Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě. V zemi je nestranná a silná armáda, jejíž důstojnický sbor se tradičně jmenuje jako multietnický, a zdá se, že nemá chuť pomáhat jednomu z táborů. To je klíčový rozdíl od Rwandy, kde ozbrojené složky ovládly hutuští extremisté a využili je ke genocidě. Rovněž podnikatelská elita Keni není nakloněna konfliktu a v zemi podle dostupných zpráv neexistují nenávistná média, jenž ve Rwandě (stejně jako v Jugoslávii) dlouho připravovala psychologickou půdu k zabíjení.

Osm set tisíc mrtvých Rwanďanů měla do značné míry na svědomí lhostejnost mezinárodního společenství, které tehdejší architekti genocidy několika promyšlenými odstrašovacími tahy vyřadili ze hry. I tohle vypadá v Nairobi jinak: jihoafrický laureát Nobelovy ceny Desmond Tutu, šéf Africké unie, ghanský prezident i američtí vyjednavači, ti všichni přijíždějí hasit keňský požár a vypadá, to že jsou vítáni. Zvolený keňský předák Mwai Kibaki po jednání s Američany už přistoupil na myšlenku široké vládní koalice národního smíření a jeho rival Raila Odinga by rád krizi řešil za přítomnosti mezinárodních prostředníků. Nic z toho samozřejmě nezaručuje, že se situace nakonec nezvrtne v krvavou občanskou válku, ale minimálně je jasné, že Keňa v roce 2008 se zdá být vůči genocidě podstatně více imunní než Rwanda o čtrnáct let dříve.

Je dobře, že se rwandská tragédie stala pro Afriku podobným mementem jako holocaust pro Evropu. Současná situace ukazuje, že klíčová poučení ze Rwandy – tedy nepodceňovat příznaky nebezpečí a nenechat se donutit k ústupu – si Západ i zúčastnění afričtí lídři zatím pamatují. Vzhledem k nedávným zkušenostem z Konga nebo Darfúru bychom samozřejmě mohli namítnout, že předcházet na africkém kontinentu násilí není dnes o nic snazší než před Rwandou, ale na druhou stranu v těchto dvou zemích možnost zjednat pořádek značně komplikuje nepřehlednost a politické souvislosti.

Poučení ze Rwandy by ale nebylo úplné bez spravedlnosti. A právě s ní to zatím nevypadá až tak dobře. Mezinárodní trestní tribunál pro zločiny ve Rwandě (zřízený OSN v tanzánské Aruši) má letos uzavřít všechna obvinění a skončit (odvolání poběží do roku 2010), zatím však stihl odsoudit jen 33 případů, což se při nákladech dosahujících jedné miliardy dolarů nepovažuje za velký úspěch. Patnáct obviněných zločinců je dodnes na útěku.

Možná horší ovšem je, že rwandská genocida jako by na Západě vůbec neměla tvář. Z filmů, novin a knih známe její hrdiny, ale kdo jsou její Hitlerové a Eichmannové ? Ruku na srdce – kdo z nás někdy slyšel o Félicienu Kabugovi, jehož kvůli dodávkám zbraní a provozování extremistického rádia považuje Interpol za jednoho z nejhledanějších zločinců planety? Namísto nich vidíme při vzpomínkách na Rwandu před očima jen anonymní masu zabijáků s mačetami, což vzhledem k tomu, jak pečlivě byla genocida naplánovaná a připravená, prostě není dobře.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].