Veselé ghetto normalizace

Titul sice nic moc neříká, ale podtitul jistě napoví víc. Jde totiž o „vzpomínky na život v českém undergroundu sedmdesátých let“ a autorem je hudebník a básník Josef “Bobeš“ Rössler. A jeho kniha si v ničem nezadá s tak slavnými knihami jako je třeba Pelcovo „A bude hůř“ či Jirousův „Pravdivý příběh Plastic People“. Nejenže je to dobře napsané a kniha má švih a spád, ale navíc se čtenář dovídá spoustu věcí: tehdejší zámečník z ČKD a sotva dvacetiletý mladík Josef Rössler, kamarády jednoduše nazývaný „Bobeš“, totiž na třech stovkách stran popisuje takřka detailní záznam toho, jak asi žily obyčejné „máničky“ během normalizačních let v tom „zvláštním“ uskupení, které teoretik umění Ivan Jirous nazýval „veselé ghetto“. Josef Rössler totiž patřil nejen k okruhu mladých hudebníků či tvůrců seskupených kolem slavné kapely Plastic People, se kterou také jednu dobu hrál, ale navíc dokáže čtenáři nabídnout vhled do tehdejšího, „magickými“ Plastiky omámeného publika obyčejných „mařen“, kteří se nechtěli jen tak nechat zlomit anebo zastrašit, ale své jedinečné životy si chtěli žít jednoduše po svém.

A autorovo vyprávění umí tehdejší atmosféru navodit opravdu dokonale: nejenže jsou v krátkých příbězích zachycené neuvěřitelné příhody spojené s big beatem a jeho pokoutním provozováním, nezbytným pivem, kocovinami, ranním vstáváním do ČKD, neustálým zakoukáním se do krásných slečen, zakládáním úžasných kapel, tvůrčích muk, sháněním gramofonových desek a opravdu těch „pravých“ strun na kytaru, ale dá se i dočíst, jak mučivě tíživé a vlastně celoživotně traumatizující byla konfrontace s tehdejší politickou policií – jednak jaké úsilí stálo snést nikým a ničím nekontrolovatelnou brutalitu vyšetřovatelů a pak v panice ustát pořád se vracející mučivé otázky a pochyby - komu jsem nechtěně ublížil a koho prozradil, co jsem jim vlastně řekl a co jsem jim proboha říkat nemusel.

Vedle policejní reality sedmdesátých let kniha Josefa Rösslera také mimovolně dokumentuje tehdy vznikající, disidenty a fanoušky undergroundu tajně zakoupené soukromé usedlosti na českém venkově jako jakousi zbraň proti všudy přítomnému fízlování a úředním zákazům, kde se jistou dobu a jistým způsobem (než je policie zabavila a srovnala se zemí) dalo svobodně žít a třeba podnikat koncerty či výstavy. Navíc zaznamenává dodnes málo známou drtivou štvanici tehdejších úřadů proti takzvaným „hašišákům“ – vedle procesu s Plastic People totiž komunistické úřady koncem sedmdesátých let zkonstruovali další odstrašující „monstr“ proces a to se severočeskými vlasáči, kde padly i dost vysoké tresty a který se tehdy stal „slavným“ díky likvidační propagandistické štvanici severočeského plátku „Průboj“.

Nicméně kniha Josefa Rösslera není jen temnou a bezvýchodnou kronikou normalizačních Čech, své vzpomínání na tak tristní dobu napsal totiž nevídaně jemně a s úsměvem. Milý čtenáři: tak vzhůru za Mejlou a Hrobníkem na „pivko“ ke „Sluncům“.