To není žert

Přijde? zeptal by se Estragon. Nepřijde? zaváhal by Vladimír, druhý protagonista z Beckettova „Čekání na Godota“. Obdobná atmosféra nejistoty panovala v českých médiích poslední dva týdny. Na rozdíl od Beckettových hrdinů vyhlížejících tajemného Godota, Česko již dlouhou dobu čeká na konkrétní postavu, Milana Kunderu.

Naděje, že se slavný spisovatel v Praze objeví, postaví před televizní kamery a zježené mikrofony či alespoň poskytne několik tiskových rozhovorů, skutečně ožila. A to v podobě prosáknutí utajované zprávy, že autor proslulého románu „Žert“ obdrží letošní Státní cenu za literaturu. Což se stalo 25. října.

Podobně jako v roce 1994, kdy dostal cenu Jaroslava Seiferta, se však Kundera pouze omluvil. V historii udělování prestižních ocenění není prvním ani posledním. I zmíněný Samuel Beckett osobně nepřevzal ještě významnější literární cenu – Nobelovu. Jako důvod uvedl svoji plachost a neschopnost vystoupit před publikem. Kundera nic podobného neuvádí. Ve svém eseji „Nechovejte se tu jako doma, příteli“ se však plněním role celebrity zabývá.

Za autora i témata, jež ho oslovují a jsou mu blízká, podle něj především mluví jeho knihy, tak proč je znovu vysvětlovat anebo se díky nim předvádět. Kundera totiž především uvažuje o studu, této lidské vlastnosti, jež v době bezprecedentně veřejně probíraných intimit slavných i obyčejných lidí, nenávratně mizí. Ať už díky mobilům, internetu, osobním kamerám, reality show či nenasytnému mediálnímu zájmu o senzaci za každou cenu.

Spisovateli přitom jde o jednu ze základních věcí, jež dělaly člověka člověkem. Neboli stud chránit své soukromí, myšlenky, zvyky či záliby před zraky i sluchy neznámých lidí, a tím se neproměnit v možná zajímavý, ale takovýmto modelem chování stále více podmíněný objekt, jenž se už nemůže soustředit na hledání v sobě, ale na reakce svého okolí.

Kunderou zvolené ústraní nadto neznamená nějakou čechofobii, aroganci, odrodilost od české věci, pokrytectví, jak se v jeho rodné zemi často připomíná. Podobně se chová i v zahraničí či ve své domovské Francii, kde jeho způsob života už dávno akceptovali. Mimochodem když se Becketta v jednom ze dvou rozhovorů, které za svůj dlouhý život poskytnul, zeptali, co si myslí o svém díle, odpověděl zcela jasně: „Můj názor není důležitý, teď je to na čtenářích."