Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Teroristé a naše svoboda

V záplavě informací o nových útocích teroristů v Londýně a Glasgowu jsou roztroušeny zajímavé detaily, které vypovídají o tom, s jakou samozřejmostí přijímáme nové metody kontroly našeho pohybu a chování.

V záplavě informací o nových útocích teroristů v Londýně a Glasgowu jsou roztroušeny zajímavé detaily, které vypovídají o tom, s jakou samozřejmostí přijímáme nové metody kontroly našeho pohybu a chování.

Britští policisté se jen několik minut před útokem na letiště v Glasgowu vyptávali zaměstnanců místní realitní agentury, proč volali na určitá telefonní čísla. Podle dohadů tisku si útočníci od agentury pronajali budovu nedaleko letiště. Policisté se k těmto číslům dostali přes hovory jejich kumpánů v Londýně. Ti zase chtěli odpálit nálože pomocí mobilů, ale asi jim selhala technika. Vyšetřovatelé mají radost, že právě tato volání na mobily jim umožní odhalit útočníky. A k jejich identifikaci jim také pomůže množství záznamů videokamer, jejichž luštění prý může trvat celé týdny. Ale času mají nyní dost, protože podle protiteroristických zákonů mohou v Británii držet podezřelé ve vazbě 28 dní.

Po 11. září 2001 se kromě obav z terorismu vynořily také obavy z omezování naší svobody. Evropská unie přikázala telekomunikačním operátorům uschovávat data o telefonických hovorech pro potřeby policie a tajných služeb, města a silnice jsou za těch pár let poseta videokamerami. Člověku, který prožil větší část života v komunistickém systému prošpikovaném agenty, štěnicemi v bytech a napíchnutými telefony, by to mělo připomínat návrat do minulých časů.

Ano, je pravda, že totalitní systém i demokracie používají pro svou ochranu podobné metody sledování. Rozdíl je v tom, koho považují za svého nepřítele a také v míře paranoii. Totalitní systém chránil sám sebe, a proto chtěl mít dokonalý přehled o každém občanovi, protože každého považoval za potenciálního zrádce. Demokracie naopak chrání své občany, jimž v jádru důvěřuje.

To neznamená, že bychom měli naši důvěru v policii a tajné služby demokratických států slepě opětovat: důkazů o zneužití jejich moci je dost v celé Evropě, o Americe ani nemluvě. Ale pro všechny, kdo mají obavy o svou svobodu – pokud si pod ní představují anonymitu –, je tu paradoxně dobrá zpráva. Už komunistická StB měla v osmdesátých letech obrovský problém, jak zpracovat rostoucí množství informací o disidentech, kteří se nepříjemně množili a stále o čemsi debatovali. Manželky estébáků musely vypomáhat svým drahým polovičkám a v noci při žehlení jejich košil poslouchaly nekonečně dlouhé pásky odposlechů z bytů disidentů. Tak také potom vypadaly analýzy o tom, jaké spiknutí zase kdo chystá.

A když britští policisté potřebují celé týdny na vyhodnocení videokamer kvůli jedné teroristické buňce, je zcela jasné, že i kdyby chtěli zneužívat svou moc proti mírumilovným občanům, kteří jen do telefonu nadávají na vládu anebo organizují demonstraci proti honům na lišky, nemají šanci to zvládnout. Alespoň prozatím. Mají totiž plné ruce práce s teroristy. Veřejnost je jim za to vděčná, a proto přijímá ztrátu své anonymity se samozřejmostí, která by byla ještě před pár lety nepředstavitelná.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].