Stíhám!

Já mám čas. Skutečně úspěšní lidé nejsou už uspěchaní a neříkají nestíhám. Protože dnes už patří k dobrému tónu zvládat nejen sebe, ale i svůj čas.

Ano, od 90. let se v Česku změnilo skoro všechno. Ovšem čas se změnil víc než jiné věci.

Ještě před dvaceti lety byl objem času, který byl k dispozici, větší, než nabídka možných činností a  navíc byl přehledně rozdělený do kolonek jako „pracovní doba“, „domácí práce“, „víkend na chatě“. Jistě: lidé také „neměli čas“ a „nestíhali“, ale nikdo by asi nešel k psychologovi kvůli tomu, že si nezvládá zorganizovat den nebo dodržovat uzávěrky. Dnes je to docela běžné.

Vzpomněla jsem si na to, když jsem připravovala článek o chronickém odkládání úkolů (viz toto vydání Respektu). Nejvíce to postihuje vysokoškolské studenty, a to hlavně z jednoho důvodu: na střední škole byli zvyklí na přísně strukturovaný čas, a na vysoké mají náhle totální svobodu. Právě to se na začátku devadesátých let stalo celé české společnosti a teprve v poslední době dostali postižení tyhle své mladické problémy trochu pod kontrolu.

Mezitím se ovšem z organizace času stal expertní obor: to co bylo dřív „nestíhání“ zahrnuje řadu dílčích diagnóz, odkládání čili prokrastinace je jedna z nich, přičemž se vede debata o tom, jestli by skutečně neměla být klasifikována jako psychické onemocnění. Dále je tu workoholismus, „hurry sickness“ čili nemoc ze spěchu, kterou se označuje permanentní nastavení na „vyšší rychlost“ (klasický příznak: člověk se zlobí na rychlovarnou konvici, že vaří moc pomalu) anebo třeba „syndrom bílého králíka“ (podle králíčka z Alenky v říši divů, který byl, jak známo, většinou někde, přičemž měl už být dávno někde úplně jinde). Také „time management“ je celý obor a nabízí škálu technik na léčení všech těchhle časových chorob.

O tom, jak problémy s časem zaskočily spoustu lidí svědčí ostatně i to, že v Česku v 90. letech vznikly a rychle a dost úspěšně se prosadily dva původní systémy organizace času: takzvaný time-management čtvrté generace a pak ADK, což jsou speciální plánovací diáře.

Ovšem teď je situace ještě jiná. V posledních letech si dokonce i sami odborníci na time management všímají i méně technických, ba magických stránek času. Tady několik citátů od expertů na řízení času: „Řízení času? Čas se nedá řídit!“ nebo „Časem nelze šetřit.“ či dokonce „Nejdůležitější okamžik je nyní“, což je přímo poučka spirituálního time managementu, který své rady odvozuje od poučení zenových mistrů.

Plyne z toho hned několik věcí: zaprvé, že prudký nárůst ceny času je méně nápadným příznakem transformace české společnosti. Právě opojení nad tím, jak výhodně lze prodat svůj čas, vedlo spoustu lidí k tomu, že trávili v kanceláři šestnáct hodin denně a neopouštěli ji ani o víkendu. Za druhé, že v další fázi lidé svůj čas ovládli a dnes už by se nikdo soudný nechlubil, že sedí v práci do noci. „Čím přetíženější, tím důležitější“ už rozhodně neplatí a dnes spíš platí „čím přetíženější, tím neschopnější.“ Za třetí, že dokonce ani výkonově a technicky orientovaná společnost si nemůže nevšimnout, že čas má své vlastní zákony, brání se ovládnutí a dokonce ani lidi zvyklé o všem rozhodovat to nemůže nefascinovat. A za čtvrté: že čas je sice fyzikální veličina, ale také statusový symbol, že podléhá módním vlivům a společenskému klimatu, že je předmětem více či méně invenčních expertíz a metodik a že to je rozhodně mnohem víc než příliš rychle běžící minuty.