Staré dobré zázraky

Mezi socialistickým škvárem se dají občas najít i dokonalé skvosty: časem omšelé a totálně odřené černé kotouče legendárních elpíček jako třeba ty od Pink Floyd, Beatles nebo dokonce Franka Zappy. Vetchá vizáž desek dává tušit, že jejich historie může být opravdu hodně zajímavá. Kdysi totiž představovaly hotové zázraky a pro komunisty byly absurdním strašákem svobody.

Sehnat je bylo opravdu těžká svízel, v obchodech s hudebninami jako Supraphon či Panton je nikdo ani nehledal a jako tajně dovážený kontraband je vlastnil jen opravdu málokdo. Fanoušci „dekadentní západní hudby“ si však dokázali poradit. Každou neděli se v pražských ulicích pořádala takzvaná burza. Nikdo jí neorganizoval, natož aby měla povolení od komunistických úřadů. Mezi českými máničkami se stala hlavním zdrojem informací o „magickém“ rock and rollu a její návštěva představovala pro hrstku vlasáčů (lidi s dlouhými vlasy zatýkala komunistická policie přímo na ulici a pak je stříhala na služebnách) víkend co víkend hotové dobrodružství. Mladí lidé sem nosili co kde ukořistili a dalo se tu postupně získat snad úplně všechno: třeba Zeppelíni se dali vyměnit za Johna Lennona nebo Neil Young za Rolling Stones. Časem se tady objevovaly ale i desky českých zakázaných zpěváků a skupin vydaných v exilu jako byli Plastic People, DG 307 či Vlasta Třešňák. Desky se opíraly většinou o zeď nebo o obrubník hned vedle trabantů a škodovek, houfy dlouhovlasých mladíků diskutovali nad novinkami a utráceli těžce našetřené koruny z kapesného či letních brigád. Nést si pak v podpaží domů ke gramorádiu třeba takovou Abbey Road od Beatles byl v té době neskutečný zážitek.

Nelegální burza začala fungovat hned v prvních letech normalizace a její první a legendární místo bylo naproti pomníku svatého Václava na stejnojmenném náměstí. Hloučky vlasatých mladíků však neušly pozornosti komunistické bezpečnosti, čím dál častěji kolem nich kroužily policejní automobily, policisté kontrolovali doklady, občas někoho i s deskami odvezli s sebou. Burza se proto začala stěhovat sem a tam po celém městě. Od ulice nad Hlavním nádražím přes Uhelný trh, ve stromech ukryté cestičky na Letné, hluboké houštiny v Krčském lese a nakonec zapomenutý kout na konečné tramvaje kdesi v Hlubočepích. Komunistická bezpečnost pořádala zátahy, najížděla auty do skupinek, honila je po ulicích, zabavovala a ničila desky. Výlet na burzu se stal aktem plným strachu, přesto se ji nikdy nepodařilo bezezbytku zlikvidovat.

A i když se pak chytře stala jakýmsi bleším trhem gorbačovské perestrojky – koncem osmdesátých let jí organizovali svazáci v prostorách Obecního domu a objevili se na ní už i první profesionální překupníci, přesto soužití s deskami bylo pro celé generace něčím nezapomenutelným. Něčím opravdu hodně jiným.

Dnes už se sice všude povalují stohy cédéček, příjezd do Prahy třeba takového B.B.Kinga už nikoho nepřekvapí a slavné, vyděšenými komunisty likvidované vinyly se naštěstí staly už jen pouhou minulostí vhodnou tak jen do banánových škatulí – přesto se staré a dobré zázraky občas stále dějí.