Samopal v každém okně

Trauma z Mnichovské dohody, podepsané právě před sedmdesáti lety, neslábne. Jeho projevem jsou i stále znovu propukající diskuse o tom, zda se tehdy mělo Československo mnichovskému diktátu vzepřít.

Z vojenského hlediska je jasné, že obrana neměla naději na úspěch. Dokonce i kdyby se Francie neotočila ke svému spojenci zády a pustila se do boje, trvalo by jí týdny, než by mohla Německo nějak vážněji ohrozit. Její vojenská strategie vycházela z obrany Maginotovy linie, s rychlým útokem na Německo nepočítala. Stalin, který Československu sliboval pomoc, hrál své vlastní hry a do boje by se daleko od hranic své říše určitě nepustil – navíc ho k tomu smlouvy zavazovaly jen tehdy, pokud by bojovala Francie.

Přesto ale nelze odbýt mávnutím ruky názor, že Beneš neměl kapitulovat, alespoň ne hned. Pohraniční pevnosti naháněly německé armádě hrůzu a přejít přes ně by ji hodně bolelo. Navíc se je chystala bránit řada lidí, kteří později prosluli svou statečností v boji proti fašismu. A kdo se tehdy rozhlédl po světě, viděl, že ani beznadějná válka nemusí být prohrána okamžitě: Etiopie vzdorovala Mussolinimu půl roku, přičemž její armáda na počátku italské agrese disponovala hlavně beznadějně zastaralými puškami, kopími a šípy, které doplňovalo asi 200 děl a několik tanků z první světové války.

Nelze samozřejmě nevidět, co bylo na druhé misce vah obrany Československa: tisíce mrtvých, vybombardovaná města, zabíjení civilistů. Ale každá mince má dvě strany. V Mnichově znovu začala výchova k poslušnosti vůči autoritě, část svých kořenů tu má strach projevit vlastní názor a víra, že věci se nějak vyřeší i bez našeho přičinění. Tedy vlastnosti, které český národ víc než bohatě rozvíjel až do roku 1989. Kdybychom se Hitlerovi aspoň určitou dobu bránili a beznadějný boj pak ukončili kapitulací, žádný únor 1948 by se možná nekonal, sebevědomý národ a důstojnická elita by ho nepřipustily. A Kreml by si na malý stát ve střední Evropě nechal i později zajít chuť. Stačí si uvědomit, proč Sovětský svaz nikdy vojensky nezasáhl proti Titově Jugoslávii: protože se Moskva obávala, že by na její vojáky z každého okna někdo střílel ze samopalu.

(K tématu zhlédněte také video Sedmdesát let od Mnichova.)