Paroubek promluvil, volejte přátelům

„Pánové“, jak Jiří Paroubek obvykle oslovuje politiky, které nemá rád, se začali bavit o něčem důležitém. A včetně Paroubka. V posledních týdnech se místo dohadování, co ještě je a co už není reforma, případně kdo je větší šibal, vstoupilo do Česka velké téma. Schovává se pod nálepkou globálního oteplování, ale o něj tak úplně nejde. Špičkoví čeští politici se jeho prostřednictvím snaží vemluvit do české duše.

Začal Václav Klaus se svým antienvironmentalistickým pamfletem Modrá, nikoli zelená planeta. Ten není o globálním oteplování jako takovém, ale o tom, jak se k němu postavit. Klaus nabízí svým Čechům „vědecky“ zdůvodněné spočinutí v alibismu. Nic nelze dělat, všechno je relativní, na všechno se dá zvyknout. Čím méně se snažíme něco změnit, tím lépe se máme. Klausovi se blíží prezidentské volby a jeho nabídkou je obhajoba svobody nechat všemu volný průběh. Je to určitě dobře promyšlený tah, mávání rukou nad marností jakéhokoli snažení je nám tady v české kotlině téměř druhou přirozeností.

To samotným Klausem vychvalovaný ministr Martin Říman je menší fatalista. Dokonce je bojovník – jako šéf ministerstva, jehož úředníci se vychloubají svou připraveností k čerpání evropských dotací, nás vede do boje proti Bruselu. Jeho odpovědí na evropský obchod s povolenkami je žaloba proti Evropské komisi, která nám jich přidělila méně, než jsme chtěli. Není to tak úplně doopravdy, Říman ví, že se proces potáhne léta a mezitím si stejně budeme muset vystačit s přiděleným množstvím. On ale nemluví ke Komisi, mluví k nám tady doma. Máme právo být sobci, máme se snažit urvat, co se dá. Důsledky nás nezajímají, za naším prospěchem už nic není. A já, váš zástupce, vám tohle právo vybojuji (s laskavým přispěním vašich peněz, které rozházím za právníky).

Pak je tady překvapivý Paroubek. Česko podle něj nejen nikoho žalovat nemá, ale má si ještě dobrovolně přibrat závazek, že množství CO2 sníží do roku 2050 o 50 %. Je to opačný vzkaz – Čechům se tady po dlouhé době nabízejí takové pojmy jako odpovědnost a solidarita se slabšími – tj. třeba s Bangladéšany, kteří nemůžou už jenom kvůli své zeměpisné poloze nad důsledky oteplení mávnout rukou jako Češi.

Já vím. Paroubek + odpovědnost = smích. Taky to tak mám. Je to přeci ten stejný chlapík, který by nejraději zrušil limity těžby uhlí v severních Čechách, jenom se to bojí říct a schovává se za referendum, jež ale podle zákona nejde vůbec vypsat. Představa Paroubka v čele bojovníků se změnou klimatu vyžaduje mimořádný výkon představivosti.

Ale podívejme se na to z druhé strany. Tohle je zkusmá nabídka politika, který hledá velké opoziční téma. Je to pragmatické počínání, nic víc. Ale nic míň! Je to vlastně příležitost. Záleží totiž na nás, jestli se nabídnuté téma ujme. A kdyby se proti Klausově a Římanově sebestřednosti v Česku konečně prosadilo téma ohlížející se na pospolitost, byl by to po létech postkomunistického vyprázdnění téměř civilizační průlom.

Teď záleží na hlasu veřejného mínění. Když Paroubek z průzkumů zjistí, že tato nabídka funguje, bude se jí držet a rozvíjet ji. Je to politik, potřebuje se vyvézt k moci. Takže pište známým, volejte přátelům. Tohle je od Paroubka dobrý nápad.