Osiřelý parlament

Často se říká, že politika připomíná divadlo. Že ale bude českou politiku připomínat zrovna drsný, krutě komický příběh o dvou vzájemně se provokujících bratrech v zapadlém irském městečku Leenane, toho by se jeden přeci jen nenadál. Jak ovšem ukázaly čtvrteční poslanecké interpelace, pánové David Rath a Mirek Topolánek mají v jistých ohledech podezřele blízko k buranským sourozencům Valenovi a Colemanovi z divadelního hitu Martina McDonagha Osiřelý západ.

Oba bratři se jako malí nevyzrálí kluci celé dny trumfují v nekonečných slovních přestřelkách, jejichž jediným cílem je toho druhého ponížit. Překonávají se ve vynalézavých vulgaritách a psychickém mučení. S oblibou používají cizí slova, jejichž význam jim není zcela jasný (Valen: „Ty, to ti mi přijde jako výborné slovo, jurisdikce. Já mám rád slova od J…"). K smrti se nenávidí, ale nemohou bez sebe žít. Vzájemné trýznění je hnacím motorem jejich zmarněných životů.

V autorovi této glosy ještě dozníval zážitek z výborné inscenace Ondřeje Sokola v Činoherním klubu, když si na internetu ve čtvrtek večer přečetl o dalším kole infantilních verbálních soubojů mezi Davidem Rathem a Mirkem Topolánkem. Nepřesné citace Švejka a přesnější citace zapálené pochodně národa Daniela Landy na jedné straně, klukovské komolení jména Lucie Talmanové na straně druhé, vzájemné osočování z toho, kdo podvádí při golfu. Podpásové útoky a neférová argumentace jako by vypadly z arsenálu postav McDonaghovy existenciální grotesky. Mělo se jednat o důsledcích reformy veřejných financí, ale přitom to vypadalo jako když se Valene a Coleman hádají o balík chipsů.

Metafyzický rozměr Osiřelému západu dodává postava otce Welshe, zkrachovalého kněze procházejícími pravidelnými krizemi o smysluplnosti svého konání. Snaží se v bratrech marně udusit jejich vzájemnou nenávist a sebezahleděnost. Ta paralela je možná přitažená za vlasy, ale Welshův vztah k bratrům jako by v něčem připomínal postoj značné části veřejnosti, která je k smrti unavená z nesmyslných hádek a slovních exhibic v parlamentních lavicích. Rozdíl mezi divadlem a nevkusnou politickou pálkovanou je jen v tom, že irský dramatik nabízí katarzi. S jeho hrdiny můžeme soucítit, protože jsou to v hloubi duše zoufalí, zranění lidé. V interpelačních bitvách jde ale většinou jen o prázdnou exhibici. Je jenom čím dál těžší přijít na to, pro koho je vlastně určena.