Na modré planetě Václava Klause

Vstupte do hlavy svého prezidenta, naleznete v ní lákavé světy. Václav Klaus vás ve své nové knize Modrá, nikoli zelená planeta zbaví obav z budoucnosti i případných záchvěvů špatného svědomí, které ve vás snad mohly vyvolat stále častější zprávy o povodních, suchu, stoupajících teplotách a tajících ledovcích.

Ano, je to tak, jak jste tušili – vy jste změnu podnebí na Zemi nezavinili a dělat s tím nic nemůžete. Opravdu, nemá to cenu. Navíc vás ještě nepřátelé svobody chtějí zotročit a zkazit vám život. Naštěstí je tu váš politik, náhodou právě rozjíždějící předvolební kampaň. Podvod prohlédl, na věc stokrát poukázal a teď se na vaše trapiče – všechny ty environmentalisty a evropskými vládami podplacené vědce – moudře „trošičku zlobí“. Vy ale strach mít nemusíte – pan prezident si se zloduchy poradí a pro vás má ještě jednu báječnou zprávu navíc: čím víc si budete vyhazovat z kopýtka jako dosud, tím líp se vy i vaše děti budete mít. Je to vědecky dokázané.

Kdo od antienvironmentalistické knihy čeká tradiční polemiku o tom, zda globální oteplování existuje, nebo ne, bude nejspíš zklamán. Náš skeptik svůj boj o tuto otázku více méně vzdal a odsunul do pozadí. Před závěrem knihy sice nakonec najdete obligátní kapitolu o podplacených a zpolitizovaných dvou tisícovkách světových vědců podepsaných pod zprávami klimatického panelu OSN, jinak se ale Václav Klaus odchází zakopat do druhé, zákeřnější linie. Tentokrát nebude příliš vyvracet to, co už každý vidí. Tentokrát bude především vědecky dokazovat, že nejsme odpovědní za důsledky svých činů.

Jenom naivka si totiž myslí, že se má starat o budoucnost. Ve skutečnosti jsou veškeré obavy způsobeny neschopností představit si, jak to bude v budoucnosti skvělé. Ekonomové zjistili, že čím jsme bohatší, tím máme lepší životní prostředí. Zda to platí lokálně, nebo i globálně, tedy zda taková společnost skutečně produkuje méně škodlivin, nebo je jenom vyváží někam do Indie, Somálska či na skládku u Liberce, se už ale nedozvíte. „Bohatství a technologický pokrok ekologické problémy řeší, nikoli vytvářejí,“ píše nepochybující Václav Klaus. A basta.

Druhou nadějí – opravdu, český skeptik používá tohle slovo v souvislosti se záchranou před následky katastrofy, které ale podle něj vlastně vůbec nehrozí – je přizpůsobivost. Někteří lidé možná mají smůlu, že se narodili na tichomořském ostrově či někde v Africe. Je to trochu nepříjemné, protože je zaplaví moře nebo jim vyschne studna, ale zároveň to není žádný problém. Mezitím totiž roztaje Sibiř, bude spousta levných potravin a místa k životu. Není tedy zřejmě (tohle už Václav Klaus neřeší) nic jednoduššího než se sbalit a přestěhovat třeba do Vladivostoku. Na exotické Polynésany tam už určitě čekají.

Ale hlavně – my nevíme, co naši potomci vlastně budou chtít. Třeba se jim na prohřáté Kamčatce bude líbit. Třeba nám budou ještě vděční. Proč se omezovat kvůli něčemu, co nedohlédneme? „Opravdu si někdo myslí, že měli naši předkové v Malé Asii myslet na nás a zabránit svým kozám, aby spásly veškerou tamější vegetaci?“ ptá se prezident. Jistěže ne – vždyť si nás ani neuměli představit. Správně mysleli pouze na svou oblíbenou skopovou pečínku, nechali věcem volný průběh a umožnili tak „svobodnou a spontánní evoluci lidské společnosti, která je vždy lepší než řízený projekt“. Na vysvětlenou – Václav Klaus tu zjevně naráží na období, jemuž historikové říkají „řecká doba temna“, během kterého se zhroutila městská civilizace od Troji až po Gazu, řečtina na několik staletí zanikla jako psaný jazyk a ekonomika se vrátila na úroveň kočovných pastevců. Platon na tu dobu nevzpomíná právě s obdivem, Václav Klaus však nemá problém. Vývoj šel totiž dál, lidstvo jako celek nezaniklo, i Řekové se po pěti stech letech nakonec vzpamatovali a nám se dnes žije víc než dobře.

No tak si to na závěr řekněme naplno – Václav Klaus je cynický politik, který nás svojí rétorikou šimrá na podbřišku sobectví a morální lenosti. V jeho modrém světě je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, byť se této tresti přízemnosti říká „otázka diskontování a časových preferencí“. Jenže svět je modrý díky tomu, že většinu jeho povrchu tvoří slané oceány. A ty, jak známo, lidé na své cestě buď šťastně překonají, nebo se v nich utopí.