Muž, který nebyl

Češi vážně poškodili Evropskou unii, když ji uprostřed světové hospodářské krize uvrhli do nejistoty a obav z nástupu vrchního euroskeptika Václava Klause. Zkusme proto chladnokrevně zapátrat, co vlastně Češi chtějí a na jakých hodnotách stojí jejich společnost. Otázka, co si přeje a v co věří průměrný Čech, je o to naléhavější, že do čela vlády zřejmě míří muž, kterého Hospodářské noviny nazvaly "Váženým Průměrem“ a "Nejširším společným jmenovatelem“.

Podle toho, jak hlasují ve volbách, se zdá, že si Češi nepřejí návrat před rok 1989. Chtějí být součástí Západu, ten ale nechápou jako společenství založené na svobodě a odpovědnosti jedince, na různorodosti a lidských právech. Většinou jej chápou utilitárně, dle užitku, který z něj mají. Vnímají Západ jako prostor, v němž lze volně cestovat, mít slušnou životní úroveň, nakupovat v obchodech přetékajících zbožím a současně si zachovat co nejvíce sociálních jistot. Takovou newyorkskou Pátou avenue přenesenou do Švédska.

Vše, co jde nad rámec tohoto jednoduchého pohledu, Češi odmítají, což je někdy dobře, většinou však špatně. Aniž bychom chtěli hodnotit, kdo je "hodný“ a kdo "zlý“ (to necháváme na čtenářích), vzpomeňme, kdo všechno v české politice neuspěl, neprosadil se, ztrácí vliv, je na odchodu atd. Bývají to zpravidla lidé, kteří mají jakýkoliv, byť třeba pochybný názor na to, kam bychom se měli posunout: zastánci občanské společnosti, bojovníci za čistou politiku bez neprůhledných finančních a jiných machinací, odpůrci interrupcí a registrovaného partnerství, radikální i umírnění zelení, zastánci amerického radaru, obhájci názoru, že by se česká diplomacie měla zastávat disidentů a usilovat o integraci bývalých sovětských satelitů do západních struktur, propagátoři reforem zdravotnictví, školství a důchodového systému, také ovšem xenofobní strany. Nositelé extrémního, ale i prostě jen jakkoliv vyhraněného pohledu odcházejí, zůstává "zdravé jádro“ dvou velkých amorfních stran - euroskeptické, antiekologické, leč pragmaticky jednající ODS a levicově populistické ČSSD. Skoro by se chtělo říci, že tyto strany připomínají dvě šedivá, vzájemně téměř zaměnitelná mračna ztělesňující jistotu, že věci zůstanou, jak jsou, dva stroje spolehlivě fungující i při absenci jakéhokoliv odvážnějšího pohledu do budoucnosti.

Za této situace se v záři reflektorů zhmotňuje člověk, který dokonale ztělesňuje vše, což bylo až dosud řečeno: muž bez tváře, jezdec z neznáma, člověk, který je podle Mirka Topolánka spolehlivým odborníkem znalým fungování vlády, nevadí Jiřímu Paroubkovi a s Václavem Klausem chodil už před třiceti lety do jakési milé hospůdky u Benešova, kam oba občas zavítali coby chalupáři. Zdá se, že někdo takový snad ani nemohl existovat. Co když si jej politici vymysleli, stvořili ho coby homunkula během nějakého tajemného obřadu? Nechceme Ing. Fischera urážet, zřejmě se materializoval coby člověk hodný, pečlivý matematik, který se snaží dělat svou práci pořádně. Neměl by však v době předsednictví a hospodářské krize stát v čele země někdo poněkud hmatatelnější, někdo, kdo se v minulosti pokusil zanechat otisk na tváři světa i jiným způsobem než tím, že ve 29 letech vstoupil do Husákovy KSČ?

Zhmotnil-li se Ing. Fischer nadpřirozeným způsobem, nadpřirozené budou muset být i jeho schopnosti. Neboť jak jinak by mohl, pokud se skutečně stane premiérem, vyhovět Topolánkovi, Paroubkovi i Klausovi zároveň? Vlastně tu jedna možnost je. Lze si představit, že se učiní naprosto neviditelným a naslouchat bude hlavně jednomu z těch tří. Topolánek a Paroubek jej odvolat nebudou chtít a jejich možnosti, jak udržet nad svým výtvorem kontrolu, mohou být omezené. Kdo tedy zbývá?

Prezident si může mnout ruce. Slabý premiér, proti němuž se on sám snadno prosadí, patrně přichází. Ani se nemusel obtěžovat s jeho výběrem, tu práci za něj odvedli jiní.