Ježíšek a mobil pod tíhou vědy

Stává se, že vědecká teorie neobstojí pod náporem nových poznatků a zhroutí se. Před několika lety jsem měl možnost pozorovat podobný proces přímo v kruhu rodinném. Bylo to ve Spojených státech, kde jsme tehdy přechodně žili a strávili tu i jedny vánoce.

Můj pětiletý syn zrovna vstupoval do věku, kdy začínal pochybovat o Ježíškovi. Představa, že dárky nosí jakýsi hodný skřítek, se mu zdála stále méně slučitelná se světem, který jej obklopoval; světem přetékajících obchodů s hračkami (nakupuje Ježíšek za dolary nebo za koruny?), zamčených skříní a opatrných varování, že některá přání Ježíšek nedokáže splnit, i když má kouzelnou moc.

Pochyby vyvrcholily na Štědrý večer. Snad jsem se neměl nechat vtáhnout do debaty o tom, jak je možné, že Ježíšek smí vstoupit do výsostného hájenství Santa Clause (on hledá v Americe jenom české děti, Jáchyme, a těm naděluje), možná bylo chybou tvrdit, že Ježíšek zrovna sviští nad New Yorkem a obrací to nahoru na Boston. V každém případě nedůvěra v dětských očích sílila a když byly dárky rozbaleny, pronesl Jáchym výhružně: „Stejně jste to nakoupili vy!“ Teorie nadělujícího Ježíška definitivně vyklidila prostor a její místo zaujala nová.

Ve světě skutečné vědy trvá podobný proces většinou poněkud déle. Vezměme třeba teorii, podle níž vesmír existoval věčně, neměl žádný počátek v čase a nerozpíná se. Že to tak nemůže být, zjistil Albert Einstein už v roce 1917, ale místo aby svým výpočtům věřil, přidal do rovnic člen, který měl kosmu propůjčit neměnnost. Později tíha důkazů narůstala: výpočty ruského matematika Alexandera Friedmanna, pozorování amerického astronoma Edwina Hubblea a konečně v roce 1965 objev mikrovlnného záření přicházejícího z kosmu nabídly solidní jistotu: před miliardami let proběhl velký třesk a od té doby se vesmír rozpíná.

Přesto ještě v 70. letech minulého století existovali vědci, kteří věřili ve stacionární vesmír. S definitivní platností ukončila tuto debatu až měření uskutečněná jistou kosmickou sondou o dvě dekády později.

Zkusme se nyní touto optikou podívat na některé současné teorie, které jsou důležité pro běžného člověka. Na prvním místě se nabízí teorie globálního oteplování.

V roce 1988 vznikl Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC). Během své existence vydal celkem čtyři souhrnné zprávy, tu poslední v uplynulém roce. Každá z nich byla kvalitnější než předchozí, založená na solidnějších údajích, schopná lépe obstát ve zdrcující kritice, která se na klimatický panel snášela. Závěry, k nimž IPCC došel, se během let v podstatě neměnily, jen byly předkládány s rostoucí mírou jistoty. Zvolna se tak ve vědecké komunitě rodil výjimečný konsensus, založený na pečlivé analýze tisíců odborných článků. Místo abychom byli svědky nahlodávání této teorie a jejího pozvolného rozpadu, vidíme, že naopak stále sílí a potvrzuje se.

Jindy to bylo přesně naopak. V druhé polovině 90. let probíhaly spory o tom, zda geneticky modifikované potraviny škodí lidskému zdraví. Důkazy ale neobstály a nové se neobjevují, imunitní systém vědy tuhle teorii prozatím vyloučil a nezdá se, že by se to v dohledné budoucnosti mělo změnit. Můžeme jistě diskutovat o vlivu mutovaných plodin na přírodu, k obávám o lidské zdraví ale zřejmě není důvod.

Do třetice, zajímavého vývoje jsme v poslední době svědky v oblasti mobilních telefonů. Stávající paradigma zní, že mobily jsou bezpečné a jejich záření živou tkáň neovlivňuje, maximálně ji nepatrně zahřívá. Některé studie uskutečněné v rámci mezinárodního projektu Interphone, na němž se podílí 13 zemí, však ukazují, že to může být jinak. Nacházejí totiž statistickou souvislost mezi telefonováním a některými nádory mozku. Projevuje se u lidí, kteří používají mobil už deset a více let.

Než si to vědci mezi sebou vyříkají, vyplatí se používat hands-free sadu a dohlédnout na děti, nedospělý mozek je nejcitlivější. Ježíšek coby nositel dárků se rozplyne v okamžiku, víře v bezpečnost mobilů to může trvat déle.