I Ségolène má své výhody

Stará známá praxe říká, že před „zásadním“ sportovním kláním – třeba finále mistrovství světa v hokeji – je dobré si vsadit na tým, kterému nefandíme. Výsledek pak nemůže dopadnout špatně: buď se dostaví radost z mistrovského titulu, nebo radost z finanční výhry.

Nějak podobně vnímám nedělní, celoevropsky důležitou volbu hlavy francouzského státu. Buď vyhraje kandidát, kterého považuji za schopnějšího, chytřejšího a odvážnějšího politika, Nikolas Sarkozy. Jistá radost se ale u mě dostaví i v opačném případě, tedy když vyhraje Ségolène Royalová. Radost kvůli tomu, že v čele už druhé západní mocnosti bude žena. Radost z toho, že politika jako doména mužů pomalu, ale jistě končí.

Konzervativně ladění komentátoři často ironizují řeči o tom, že v politice by mělo být více žen. Jsou opravdu o tolik věcnější, klidnější, racionálnější, jak tvrdí feministické organizace?

Upřímně řečeno, s tím si hlavu nelámu. Nevím přesně, v čem jsou ženy v politice lepší než muži a zda je to vůbec možné takto paušálně hodnotit.

Pro své sympatie k Royalové a dalším ženským zástupkyním v politice mám jiné důvody. Nemohu se zbavit pocitu, že pokud politiku (nebo taky učitelství, advokacii nebo třeba novinařinu) výrazněji ovládá pouze jedna skupina lidí, je to špatná správa o celé společnosti. A nejde pouze o sexuální kritérium. Bylo by špatně, pokud by v politice byli jen lidé nad čtyřicet nebo jen lidé z velkých měst. Politika je povolání, k němuž možná i rovnoměrně inklinují lidé ze všech koutů společnosti. A když jedni výrazně převažují, je to špatná zpráva o tom, že společnost není dostatečně průchodná, nejsou v ní rovné šance pro všechny.

Takže přítomnost žen v politice není cílem sama o sobě. Jde spíš o ukazatel toho, že svět kolem nás funguje zase o trochu víc přirozeněji. A to by nebyla úplně špatná zpráva.