I na Újezdě si jich hleďme

Pražské jarní parky zažívají nebývalý zájem: davy obyvatel okouzleně brouzdají pod rozkvétajícími stromy, lavičky jsou v permanenci, kdekdo labužnicky polehává na šťavnatém trávníku a zvědaví turisté s fotoaparáty vyrazili obdivovat místní dominanty. A není divu. V jarním slunci vypadají i špinavé ulice přívětivěji a při dobré vůli se dají přehlédnout i psí výkaly či poházené odpadky.

Jenže jsou po Praze i místa, která přeci jen vykazují jiná měřítka nároku na pořádek či pečlivější pozornost městských údržbářů než nějaký plácek kdesi za rohem. Třeba hned na úpatí Petřína, na pražském Újezdě. Tady totiž stojí památník obětem komunistického režimu.

Je sice chvályhodné, že se stal jakýmsi bezprostředním komunitním místem bez nějakého oplocení či jiných zábran, kdy po jeho stupních můžou jeho návštěvníci (a jsou jich opravdu desítky) mezi naznačenými torzy umučených bez problémů stoupat a četbou strohých statistik uvedených na památníku (pro turisty schází anglický překlad) se dozvídat o drtivých rozměrech komunistické zvůle, ale přece jen by stála za úvahu větší pozornost jeho celkovému vzezření a atmosféře místa.

Jeho tvůrci jistě chtěli neozdobenou opuštěností a syrovostí újezdských torzovitých bronzových postav naznačit hrůzu komunistického teroru (kritici mu vyčítají kromě jiného, že chybí ženská postava), ale betonové stupně se stékanci špíny, zaschlými plivanci či střepinami skla by snad přece jen nebyl problém občas vyčistit či bezprostřední okolí upravit tak, aby nebylo jen zdupaným oraništěm fotbalového hřiště. Možná by stačil i jen nějaký sebemenší náznak zájmu, aby se hold obětem komunismu nestal dávno odbytou a zapomenutou atrakcí dobrou tak jen pro turisty, ale stal se místem naší zjevně projevované živé úcty. Dobrým příkladem by mohl sloužit třeba takový památník padlých amerických vojáků na slavném hřbitově Colleville - Saint-Laurent ve francouzské Normandii. Tady platí nejen denní režim se vztyčováním státní vlajky, čestnou fanfárou a průvodci, ale o celé místo denně pečuje celý tým zahradníků a údržbářů. Protože i když od tehdejších dramat uběhly desítky let, pořád je třeba si připomínat, že ti lidé neumírali jen tak zbůhdarma.

A k podobné obřadnosti a pochopení by mohl na pražském Újezdě dopomoci i třeba jen malý stánek s dokumentačními materiály či jednoduše vysazenými květinami. Protože ještě ne tak dávno komunisté popravili 248 našich spoluobčanů, dalších 327 zavraždili na hranicích, do kriminálů jich na desítky let poslali 205 486, v nelidských podmínkách třeba takových uranových dolů jich čtyři a půl tisíce zahynulo, dalších 170 938 lidí emigrovalo.

A na úplný závěr ještě poznámka. Pražský magistrát se ústy svého mluvčího Jiřího Wolfa jakékoli odpovědnosti za stav památníku rozhodně zříká: magistrát ho totiž v žádné správě nemá, to prý městský obvod Prahy 1. Tam se ale alespoň včera odpoledne nešlo dovolat.