Hříšné kondomy

Z internátní církevní školy v Masuku by měl papež Benedikt XVI. radost. Uprostřed buše jižní Zambie, odkud cesta do nejbližšího městečka trvá dvě hodiny jízdy po hrbolaté vozovce, studuje několik stovek středoškoláků a středoškolaček. Není tu kino, hospůdka ani hudební klub a vesnice se každý den v šest hodin večer halí do hluboké tmy. Světlo do některých studentských ubytoven a učeben přinesly až solární panely instalované před dvěma lety jednou českou nevládní společností.

A na přísné misijní škole v zemi, kde je 16,5 procenta dospělých obyvatel infikovaných virem HIV, nejsou (nebo alespoň při mé návštěvě před dvěma lety nebyly) k sehnání ani kondomy. „Jsme církevní zařízení, proto pro mladé hlásáme sexuální abstinenci,“ říkal místní zdravotník pan Muyangali,„Když se sem nějaký student rozhodne přijít, tak mu kondomy dám. Mohou je dostat jen u mě, ale nijak je na škole nepropaguji.“ Jeho středisko bylo přitom jediným místem, kde si kondomy po dlouhé pěší cestě mohli vyzvednout i lidé z desítek okolních vesnic.

Kondom byl pro pana Muyangaliho symbolem nemorálnosti a promiskuity. Nevěřil vyprávění o tom, že se úspěšná kampaň proti AIDS v Evropě (kde se ostatně sexuální chování mladých lidí od sexuálního chování mladých Afričanů příliš neliší) už déle než dvacet let opírá právě o propagaci kondomů.

S podobným názorem přiletěl minulý týden na svou první návštěvu Afriky i Benedikt XVI. – kondomy podle něj za A) problém s epidemií AIDS nevyřeší a za B) epidemii dokonce ještě zhoršují. Jeho názor sdílí nejen katolíci – proti distribuci kondomů se stavěla i americká rozvojová politika za vlády George Bushe; kondomy za hříšné považují i mnohé protestantské církve, ostatně škola v Masuku je protestantskou misií.

V něčem má papež pravdu. Na kontinentě, kde už na AIDS zemřelo zhruba 25 milionů lidí a kde je dnes virem HIV infikovaných přes dvacet milionů lidí (2/3 celosvětově nakažených) už opravdu jen kondomy nejhorší epidemii od dob středověké černé smrti nezastaví. Z dlouhodobého hlediska důležitější je například posilování práv žen, vzdělávací projekty, budování kvalitnějšího veřejného zdravotnictví a celkově boj s chudobou.

Jenže studenti v Masuku žijí v reálném světě, tady a teď. Navzdory kázání církve i v zemi, kde je každý šestý dospělý infikovaný virem HIV, pochopitelně nerezignují na své první sexuální zkušenosti. V Zambii všudypřítomné hlásání sexuální abstinence a věrnosti možná u některých z nich oddálí první pohlavní styk nebo sníží počet partnerů. Ale spoléhat jen na dobrovolné odříkání je tu stejně marné a naivní, jako to bylo kdykoli v dějinách snad v každé kultuře. Proto se všechny úspěšné kampaně proti AIDS opíraly i o propagaci kondomů a proto epidemiologové nevidí jediný příklad, který by dával za pravdu papežovu tvrzení, že kondomy epidemii dále zhoršují.

Řada afrických politiků byla v 80. a 90. letech právem obviňována za zbytečnou smrt obyvatel svých zemí, které mohli zabránit jednoduše tím, že by o hrozbě AIDS a možnostech ochrany otevřeně mluvili. Dnes už se většina vládců v jižní a východní Africe, kde je nemoc i díky přítomnosti zvláště agresivní odnože viru HIV nejrozšířenější, o nemoci nebojí otevřeně mluvit.

Jenže koordinované (a z peněz rozvojové pomoci draze zaplacené) poselství vlád, mezinárodních zdravotnických organizací a nevládek teď podkopává církevní autorita, která je pro miliony Afričanů důvěryhodnější než všichni politici dohromady; hlava církve, která si zaslouží respekt za provoz řady sociálně prospěšných projektů po celé Africe.

Když už vatikánská teologie považuje umělé zabránění početí za větší zlo než umělé zabránění infekce smrtelným virem, tak by prospělo, kdyby o ní církevní hodnostáři mlčeli. Ze zodpovědnosti ke světadílu, kde se dnes katolická víra šíří rychleji než kdekoli jinde na světě. Ze zodpovědnosti k desítkám tisíc placených i dobrovolných pracovníků drobných i větších nevládek, kteří se snaží s epidemií AIDS v terénu bojovat. I ze zodpovědnosti ke čtrnácti až devatenáctiletým studentům v Masuku, kteří každou neděli chodí do kostela, ale přesto se o večerech schází v ubytovnách, popíjí tam propašovaný alkohol a chtějí žít stejně jako mladí lidé v zemích, kde i díky včasnému rozdávání kondomů virus HIV zdaleka tolik rozšířený není.