Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Francie Sarkozymu

Nicolas Sarkozy se na nás bude nejméně pět let křenit při záběrech z veškerých evropských summitů. Tak vyzněla hlavní zpráva z nedělního večera. Francie zvolila nového prezidenta, a má-li se churavějící země skutečně změnit, byla to – bez ohledu na osobní sympatie i antipatie – rozumná volba.

Nicolas Sarkozy se na nás bude nejméně pět let křenit při záběrech z veškerých evropských summitů. Tak vyzněla hlavní zpráva z nedělního večera. Francie zvolila nového prezidenta, a má-li se churavějící země skutečně změnit, byla to – bez ohledu na osobní sympatie i antipatie – rozumná volba.

Může-li někdo Francii skutečně odříznout od minulých neduhů, traumat i resentimentů, je to právě Sarkozy. Jistě, je mu vyčítána přílišná tvrdost, ba xenofobní sklony – přinejmenším neláska k přistěhovalcům. Jenže u člověka, který už svým příjmením dokládá přistěhovalecký původ, to není věc ideologie, ale racionální úvahy o schopnosti země vstřebávat nové lidi a nové vlivy. „To jsou paradoxy,“ mohl by prohodit divadelní Šerkézy z Havlovy Audience. Ve skutečnosti to paradoxy nejsou. Vždyť v liberálním Holandsku taková debata běží už dobrých pět let. Podobné názory jako Sarkozy tam hájila poslankyně Ajan Hirsi Aliová, původem ze Somálska.

To zmíněné odříznutí od traumat a resentimentů je faktem už jenom skrze rok Sarkozyho narození. Dosavadní prezident Chirac stačil získat osobní zkušenost z alžírského traumatu – byl při tom jako aktivní důstojník. Jeho předchůdce Mitterrand poznal na vlastní kůži realitu nacistické okupace, kolaborace (Pétainův režim ve Vichy) i odboje – byl při tom jako státní úředník ve Vichy, posléze jako odbojář. Sarkozy se narodil v roce 1955, takže když se Francie stahovala z Alžírska, právě nastupoval do první třídy. Studentské bouře „pařížského jara“ vnímal jako třináctiletý – a pak už v západní Evropě nastal úplný klid. Traumata nebyla ani prožívána, ani reflektována.

Přesně totéž lze říci i na adresu jeho soupeřky Ségolène Royalové. V čem se tedy Sarkozy liší? Možná v tom je cosi přistěhovaleckého, to, co je známé z Ameriky. Chce-li takový člověk uspět, na rozdíl od první imigrantské generace už umí perfektně jazyk, ale stejně musí být lepší, tvrdší než ti „domácí“. A Sarkozy takový je. Navíc nemá na rozdíl od „domácích“ předsudky vůči Americe, posvátnou úctu k sociálnímu státu či k tisícileté kontinuitě francouzství, ať už ji reprezentovali Bourboni, revolucionáři, Napoleon či republikánští prezidenti. Jenže to, zda Sarkozy povede svůj řez, jak ho povede a do jaké hloubky, teprve uvidíme. Aby mohl být vůbec kandidátem na francouzského prezidenta, musel se stát úplným Francouzem, přinejmenším rétoricky. Aby se mohl stát prezidentem-reformátorem, k tomu bude potřebovat více.

Zatím zveřejněná čísla říkají tolik. Hlasovalo 75 % voličů, což je ve druhém kole nejvíce od první přímé volby v roce 1965. Sarkozy dostal 53 % hlasů. Z těch hlasů, které se dělily po prvním kole, to vyšlo u centristy Bayroua půl napůl – 40 % jeho stoupenců volilo Sarkozyho, 40 % Royalovou. U národovců Le Pena už to bylo jasnější – 66 % pro Sarkozyho, 15 % pro Royalovou.

Co teď? Nejprve uvidíme, jak tu volbu stráví sami Francouzi. Dva dny před druhým volebním kolem Royalová na dotaz novinářů řekla, že Sarkozyho vítězství by bylo nebezpečné, že by mohly následovat nepokoje podobné těm z roku 2005. Takže pokud nějaký neklid nastane, viník je předem znám. Zajímavější ale bude sledovat způsoby případného zásahu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].