Facebook a samet

O protestech opozice proti s největší pravděpodobností zmanipulovaným výsledkům prezidentských voleb v Íránu píší média jako o „facebookové revoluci“, případně i jako o revoluci „twitterové“ s odkazem na u nás méně známou ale podobnou internetovou síť.

Je to další důvod, proč brát Facebook vážně jako médium, které má čím dál větší společenský vliv. Je ale zároveň otázka, zda všechny ty mediální titulky o facebookové generaci či revoluci nevytvářejí poněkud virtuální svět.

V našem prostředí se Facebook prosazuje ohromnou rychlostí – před nedávnem média ohlásila, že svůj účet na něm má už každý desátý obyvatel Česka a pozornost jeho uživatelé upoutali například házením vajíček na Jiřího Paroubka či demonstrací proti státním maturitám. Na první pohled se ale zdá, že tento typ „facebookové revoluce“ se významně liší od té íránské. Byť i v našem mediálním prostředí se slovem „revoluce“ nešetří.

Tady jedno upozornění: nejsem na Facebooku. A je tedy otázka, zda jsem o něm schopen nějak smysluplně uvažovat. Mám ale prostě pocit, že role Facebooku se mnohdy zjednodušuje a absolutizuje.

V autoritářském nedemokratickém Íránu je Facebook rychlým a vzácným zdrojem informací a komunikace. A určitě může dobře fungovat pro svolávání demonstrací a organizování protestů, vzájemném dodávání si odvahy k jejich pokračování. Je ale otázka, jak by protesty vypadaly, kdyby Facebook nefungoval. Experiment učinit nelze a tak se můžeme pouze dohadovat, zda by protesty byly výrazně slabší nebo by měly obdobnou intenzitu.

V této souvislosti se nabízí srovnání s protesty proti komunistickému režimu před dvaceti lety. A údiv, jak byly vůbec možné – v éře bez internetu, mobilů, natož Facebooku. Přesto se na ulicích v Německu a později v dalších zemích včetně Česka sešly desítky a stovky tisíc lidí a režimy svrhly. S omezenými informačními zdroji, mezi nimiž hrály podstatnou roli Hlas Ameriky, Svobodná Evropa nebo samizdat. Má smysl ty revoluce nazývat třeba „revolucemi Svobodné Evropy“? Zní to hezky, ale také to zatemňuje to, oč šlo. Nešlo o střet „posluchačů Svobodné Evropy“ s režimem, jakkoli ti mohli mít aktivní roli, nýbrž o střet mnohem širší skupiny lidí s režimem. Skupiny, která procházela napříč generacemi a zkušenostmi. A nebyla definována užíváním určitého informačního zdroje.

Je to dnes jinak? Je „facebooková“ generace jiná a tedy kritičtější a odvážnější ve vztahu třeba k Ahmadinežádovi nebo české politické kultuře? Je výrazně odlišná od zbytku společnosti? A je to tak proto, že jsou ti lidé mladí, vzdělanější, otevřenější nebo tím, že mají účet na Facebooku? Tady někde cítím právě ten problém mediálních zobecnění a tezí o „facebookové generaci“. Ten termín může totiž pojmenovávat dvě odlišné kategorie. Jednak lidi, kteří mají účet na Facebooku. Jednak lidi, kteří jsou nějakým způsobem aktivnější, angažovanější, připravení ke změně, k nastartování změny. Ale obě ty kategorie se často směšují.

A obě jsou navíc nejasně vymezené. Odborníci na internet dnes zdůrazňují, že Facebook už dávno, byť slovo dávno v jeho krátké historii znamená jen měsíce, přestal být doménou jedné věkové skupiny, jedné generace. Například u nás je přes třináct procent uživatelů ve věku nad 35 let a přibývají i ti ve věku nad 40. Facebook prý směřuje k běžné komunikační struktuře rozvrstvené mezi různé zájmové a věkové skupiny. O nové generaci tak bude možno hovořit čím dál tím spíš ve smyslu uživatelů nové generace tohoto způsobu komunikace. A pokud jde o tu druhou kategorii, pak snad není třeba dvakrát zdůrazňovat, že mladí lidé jsou vždycky odvážnější a nakloněnější změně než starší generace. Ani hipíci kupodivu neměli Facebook, ale společnost změnili.

Je tu ovšem ještě další možnost, jak ty dvě kategorie nahlížet: dochází k souběhu dozrávání jedné generace teenagerů, kteří nevyrostli ve starém režimu – i když je to jistě jiné například u nás a v Íránu – a nástupu nového způsobu komunikace. Lidé nezatížení traumaty a výchovou minulosti dostávají nový nástroj pro prosazení ve veřejném prostoru a to už je kombinace, která stojí za pozornost, dokonce za užití slova „revoluce“.

Tento úhel pohledu má ale také svoje slabá místa. Rozebírat je by bylo na samostatnou rozsáhlou analýzu – souvisí to mimo jiné s úvahami o kvalitě informací, které se na internetu šíří. Tak alespoň dva subjektivní soudy jako ilustrace. Házení vajíček na Paroubka a na kohokoli jiného považuji spíše za hloupou exhibici než za výraz úctyhodného společenského angažmá. A demonstrace proti maturitám může být velmi matoucí poměrem mezi počtem účastníků a sympatizantů na jedné straně a počtem těch z nich, kteří vědí, jaké problémy celý ten projekt skutečně má, na straně druhé.

Myslím, že o „facebookové generaci“ má smysl mluvit především jako o lidech, kteří užívají novou generaci internetové komunikace. A nepřeceňovat ji, jakkoli je Facebook bezesporu velice zajímavý a inspirativní.

Což ovšem neznamená, že by to nechtělo pořádnou změnu. Jak v Íránu, tak u nás.