Ernesto che Guevara žije!

V úterý tomu bude čtyřicet let, co si Mario Terano, důstojník bolivijské armády, vylosoval zavržení celým revolučním světem: musel zastřelit Che Guevaru. Ernesto je ale naštěstí nesmrtelný, a tak přestože po popravě rozčtvrcen, žije dál. Aspoň ve warholovské mutaci na tričku Made in China – divoký pohled nezkrotného rebela v módním červeno-černém provedení. Podobně jako Jim Morisson a Bob Marley se stal popartovou ikonou, kdy estetická forma přehlušuje celé ideologické a historické pozadí. Už první posmrtná fotografie Che Guevary předznamenává vizuální estetiku tohoto kultu – byla to opravdu jen náhoda, že Guevarova mrtvola obklopena vojáky evokuje Mantegnův obraz Mrtvého Krista?

„Mýtus che Guevary zčásti navazuje na mýtus Krista,“ potvrzuje v deset let starém rozhovoru pro Respekt teorii Valtr Komárek, který dělal v 60. letech Che Guevarovi hospodářského poradce. „Už proto, že Che byl posedlý malomocnými, rachitiky, analfabety a vůbec bídou třetího světa a má charisma člověka, který soucítí s trpícími. Ale hlavní půvab Kristova mýtu spočívá v tom, že Kristus se nechal ukřižovat, aby tím odčinil hříchy druhých. Kdežto Guevara sám ,křižuje‘, sám střílí, sám zabíjí - a to je paradox ad ultimo.“

Zbývá ale ještě paradox ad absurdum, ke kterému přivedl ikonu Che Guevary režim Fidela Castra: k výročí jeho smrti vytáhl rok starou zprávu, že kubánští doktoři odoperovali šedý zákal jeho popravčímu Mario Teranovi a rozhodli se událost aktualizovat. I když ex post.

„Čtyři desetiletí poté, co se Mario Teran pokusil zničit sen a ideu, Ernesto che Guevara se vrací, aby zvítězil v další bitvě," potvrzuje živost Ernesta kubánský deník Granma. „Dnes už si stařec může znovu užívat barvy oblohy a lesa, těšit se z úsměvů vnoučat a dívat se na fotbalové zápasy.“ Čtenář sice nad úspěšným lékařským zákrokem plesá, ale proč se mu to vlastně podstrkává?

Proč? V zájmu propagandy dalšího kubánského mýtu: o skvělém lékařství, které je zadarmo. Skvělé a zadarmo je ale jen do té doby, než člověk zjistí, že kubánští doktoři jsou zboží směnované za naftu a politický úplatek. Na samotném ostrově jich je alarmující nedostatek – sanitky řídí taxikáři a pracovní doba doktorů je 12 hodin denně sedm dní v týdnu. I mistr tesař se po takové fušce asi občas utne. Potřebné vybavení mají jen devizové nemocnice a jedinou opravdu kvalitní specializací, kterou se kubánští lékaři mohou pochlubit, je právě oční, zatímco celá Latinská Amerika nejčastěji potřebuje kvalitní zubaře.

Těžko říct, jaké ideje symbolizuje majitelům příslušných triček popartová postava otce kubánského systému koncentračních táborů? Oni sami jsou se svojí ikonou na prsou dokladem jediného - nebezpečné hlouposti.