Churchill v Africe

„Západní pojetí demokracie se jednoduše do afrických podmínek nehodí. Naopak, nese v sobě zárodek katastrofy. Povolební krize v Keni je jen jedním z příkladů,“ napsal v editorialu k nepokojům ve východoafrické zemi, při nichž během 2 měsíců od zfalšovaných prosincových voleb zahynulo minimálně tisíc lidí, čínský stranický list People´s daily.

Krátké šestnáctileté dějiny pokusů o demokracii v Keni jakoby dávaly škodolibým a v Africe stále vlivnějším rádcům z „Říše středu“ za pravdu.

Keňští voliči se letos opravdu rozhodovali hlavně podle své etnické příslušnosti (víc informací o situaci v zemi se dočtete v aktuálním vydání Respektu). Ve státě, v němž žije přes čtyřicet různých národností, vědí s jistotou jediné – „náš“ politik na „nás“ nikdy nezapomene.

V předvolebních kampaních ožívají etnické bariéry v uměle vytvořených státech, jejichž hranice koncem 19. století u psacího stolu v Berlíně narýsovaly evropské mocnosti. Kandidáti chtějí vyhecovat voliče apelem na společný původ, posluchačská diskusní fóra v rádiích a hromadně rozesílané smsky do éteru pouští jednoduché výbušné poselství – vyhrajeme buď „my“, anebo „oni“, příštích pět let se bude dařit „nám“ nebo „jim“. Z Velké Británie převzatý politický systém, ve kterém „vítěz voleb bere vše“ a porážený může leda tak nadávat v opozičních lavicích, z demokracie činí hru o všechno. Přesně z tohoto důvodu se letos v Keni umírá a vyhání z domovů; v minulých letech se v první řadě podle etnického a teritoriálního klíče rozhodovalo i v Kongu, v Etiopii či v Nigérii.

Přes všechny problémy ale nelze tvrdit, že demokracie se do Afriky nehodí. Afričané ve svých dějinách vybudovali řadu svébytných politických systémů se silnými demokratickými prvky – někde rozhodovala rada starších, jinde byla moc náčelníků omezena vesnickými sněmy. Jenže v době mobilního telefonu, kalašnikovů a globálního trhu se z nefungujících moderních států zpět do rozdrobených, předmoderních komunit již vrátit nelze. I moderní demokracii se však v řadě zemí daří - v Botswaně funguje již déle než 40 let, patnáctileté pozitivní zkušenosti s ní mají také například obyvatelé Namibie, Mozambiku anebo Ghany.

Číňané se škodolibou radostí pozorují selhání západního modelu. Co ale jejich protidemokratickým radám řeknou miliony afrických voličů, kteří během voleb docházejí mnohdy kilometry pěšky do volebních místností v naději, že mohou zlepšit svůj život? Co jim řeknou obyvatelé Súdánu a Zimbabwe, kteří na svých talířích vidí, že ani vláda silné ruky pohodlný a klidný život nezajistí? A co jim řeknou oběti a přeživší nedávných válek ve Rwandě, v Libérii či ve Sieře Leone, které byly také částečně dědictvím dlouhých diktatur?

I pod africkými mangovníky zřejmě platí tolikrát provařená slova Winstona Churchilla o tom, že demokracie je možná špatná, ale nic lepšího v nabídce neleží. Nejen africké elity by ale po keňské zkušenosti měly vědět, že bezmyšlenkovité kopírování evropského originálu a důraz kladený především na samotný hlasovací rituál z voleb činí jen, jak kdysi řekl senegalský politolog Claude Aké, „demokratizaci bezmoci“. Šlechtění demokracie v Evropě trvalo minimálně dvě staletí. Afrika svobodnou cestu moderním světem hledá krátce, možná teprve necelých 20 let od konce studené války, během níž jí trasu vnucovali především Američané a Sověti. Dejme ji čas a pokusme se spolu s ní přemýšlet, kterým směrem se vydat.