Cennější než Oskar

Písnička Glena Hansarda a Markéty Irglové bude možná vyřazena z oskarové soutěže, protože píseň Falling Slowly nebyla složená přímo pro film Once. Nedostat Oskara je sice určitě smůla, ale při závratných a nečekaných úspěších se přes to Hansard s Irglovou jistě klidně přenesou. Ostatně, jak řekla Irglová, je zázrak, že se jejich píseň vůbec ve finále objevila.

V souvislosti s nejslavnější filmovou soutěží si český tisk osvojil příšerný výraz „oskarové klání“. Kdo neví, jak soutěž vypadá (pokud někdo takový na zeměkouli ještě existuje), ten si musí myslet, že v ní jde o boj obrněnců, kteří se navzájem snaží těžkými zbraněmi vyhodit ze sedla. Původním smyslem oskarové soutěže ovšem nebyl boj, ale solidární snaha filmařů přitáhnout pozornost světového tisku k filmové branži – a případ skupiny Frames se hodí k tomu, abychom si to připomněli.

Hansard a Irglová se setkali náhodou a jejich hlasy a osobnosti se smísily v chemické reakci, která je v mediálním světě neobvyklá a většinou v něm ani nemá šanci, protože zážitek z ní je intimní povahy. Tihle dva nejsou ničím originální a  jsou věčně na krok od sentimentality. Nemají ani největší hlasy ani nejzajímavější slova, ani nehrají nejlíp na světě na kytaru a na klavír. Nesnaží se postihnout co hýbe světem, dělat revoluci, ani být jiní než ostatní či stejní jako ti nejslavnější. Nejsou členy žádné sekty, nesvlékají se na scéně a nedělají skandály. Ale přitom ani na minutu nenudí. Jejich jednoduché písničky se dají popsat jen nejbanálnějšími slovy: „vycházejí ze srdce“ a „hladí po duši“. Jak to jinak říct? Ke všem čertům, jsou prostě normálně hezké a zaznívají ze světa, kde se dá ještě normálně žít, milovat a plakat, a kde mít úspěch znamená být šťastný a spokojený sám se sebou a cítit nádherné napětí inspirace zcela bez ohledu na to, zda právě halekám v Carnegie Hall nebo vybírám ve Valašském Meziříčí do klobouku. O něco takového se ovšem nezápasí s protivníky a konkurenty, každý kumštýř si to musí vybojovat sám se sebou. A není to vůbec lehké.

Hansard a Irglová prostě ukazují, že je ještě možné udělat díru do světa s něčím „normálně hezkým“. A vracejí tím spoustě lidí optimismus. Také jejich film Once je svým způsobem amatérsky natočený a není v něm nic nového. Ale to staré, co přináší, totiž autenticitu, svěžest a poezii, už tu nebylo v takové míře hodně dlouho. Jejich osobité kouzlo je křehké a dá se snadno ztratit. Sluší se připomenout, že nebýt Ameriky, v Evropě by si ho skoro nikdo nevšiml. Loňský festival Sundance udělal z Hansarda a Irglové hvězdy, letošní Oskarová akademie je možná vyřadí ze světa muzikantů, kteří myslí na Oskara dřív než začnou skládat. Není to žádná škoda pro Oskary ani pro Hansarda a Irglovou. Palce jim musíme držet spíš s přáním, aby v následujících letech dokázali zůstat sami sebou.

(Podle nejnovějších zpráv by měla píseň pro nominace na Oskara v soutěži zůstat. Uvedl to v úterý večer ve svém blogu filmový kritik amerického listu The New York Times s odvoláním na předsedu výboru Charlese Bernsteina - pozn. red. Respekt.cz)