Čas je náš

V mimořádně rozhoupaném konci zimy může člověka lehce odrovnat nepříjemný pocit, že už je toho všeho trochu moc. Takže si rovnou zkusme ještě něco přidat. Třeba to, že se začátkem března uprostřed okolního shonu potichu probouzí ta zajímavější část boje o budoucí podobu českých měst.

Dobrodružství, které nás čeká, lze jemně ilustrovat na nejsledovanějším příkladu české metropole. Pražané mají od minulého týdne zhruba měsíc šanci si prostudovat a opřipomínkovat právě zveřejněné zásady územního rozvoje svého města. Zatím to vypadá jako dokonalá nuda. To ticho ale nemůže přebít fakt, že Pražané – podobně jako občané jiných měst - stojí před dosud nevídanou možností mluvit do toho, jak budou za pár let žít.

Je to známá věc: podle „zásad“ se bude schvalovat územní plán, který na dalších deset let závazně vymezí, kde se v Praze bude stavět, kudy povedou silnice a kde se musí zachovat zelené plochy.

Je pravda, že ta novinka leží spíš v oblasti „zvyku“. Do územního plánu se teoreticky mohlo mluvit už dřív, ale Češi na to nebyli z dob komunismu zvyklí. A komunální politici – a ti v Praze především - si zvykli pod nulovou veřejnou kontrolou do map zasahovat podle libosti a v tichosti je ohýbali podle svých potřeb – a podle potřeb investorů.

Teď je situace úplně jiná. O budoucnosti měst se začíná alespoň potichu mluvit. A kromě obyvatel měst, jimž zapaluje, že není automaticky nutné si pro příští roky nechat kopat pod domem tunely a ničit parky, tady máme nový stavební zákon. Na papíře to vypadá tak, že to, co se veřejně projedná a schválí v zastupitestvu, se už pro příště nebude smět měnit.

Nelze ale hned tvrdit, že máme své osudy pevně v rukou. Možnost „zásahu“ není nijak automatická. Pravidla jsou nastavena tak, že úředníci – a potom politici – se budou muset názorem obyvatel města zabývat až ve chvíli, kdy bude podpořen pěti stovkami podpisů. To není práce na pár dní, ale s podporou v kapse se potom námitkám meze nekladou. Může mezi nimi být protest proti plánované silnici, stejně jako požadavek, aby se pražská magistrála změnila na cyklostezku, nebo aby z Malostranského náměstí zmizely automobily. Už teď se za pomoci občanských spolků rozbíhají kampaně proti plánovanému rozšíření pražského letiště, pokračování městského silničního okruhu nebo za záchranu některých zahrádkářských kolonií, které by magistrát rád vymazal z mapy.

Honička s podpisy ale není zdaleka to hlavní. Podstatnější je, že magistrát tuhle jedinečnou možnost si promluvit, Pražanům se vší vervou zatajuje. Byrokrati i politici by kroutili hlavou, ale fakt je, že ten, pro koho územní plán není koníčkem, se o startu zmíněné měsíční lhůty na připomínky nedozvěděl. A ten, kdo si v nadšení běží rozkliknout stránky Prahy, také rychle ztrácí elán. Informace o tom, co se skutečně chystá, je ve změti matoucích odboček a nesrozumitelných termínů dokonale ukryta. Můžeme s klidem tvrdit, že bez pomoci zkušeného profesionála je prostě nelze najít.

Ve městě, jehož prestiž klesá, v němž na každém rohu číhá vážné podezření z korupce a s jehož primátorem prakticky není možné vést debatu na žádné „komunální“ téma, je utajování plánů na společnou budoucnost samozřejmě závažný problém. Tím spíš, že Praha tradičně projevuje nemístnou vstřícnost vůči zájmům developerů na úkor sousedů, jichž se budou plány bezprostředně týkat. Stačí si vzpomenout, jak se jednotlivé městské části pokusily loni „potichu“ v interních materiálech pro budoucí územní plán zrušit stavební uzávěru v některých unikátních přírodních lokalitách.

Tehdy se ale zvedla nečekaná vlna protestů a tahle síla je nadějná i pro příští týdny. Ideál je jednoduchý: dosáhnout v českých městech toho, aby radnice své okolí samy oslovovaly se svými plány tak, jak je to běžné v některých evropských zemích.

V Praze by prozatím stačila desetina energie, kterou je magistrát schopen věnovat třeba propagaci olympiády.

Územní plán musí být schválen do roku 2011, takže prostoru pro tlak „zdola“ je zatím dost.