Blbá rakouská nálada

Rakušané mají blbou náladu. A to ačkoli je jejich země bohatší než kdykoli dříve v dějinách, není v ní skoro žádná nezaměstnanost, společnost patří k nejvíce rovnostářským na světě a i kriminalita je podle statistik nejnižší v Evropě. Tohle všechno nestačí.

Říká se, že lidé vábení populistů podléhají během hospodářských krizí. Jenže v Rakousku na jejich volání slyší i zaměstnanci, kteří teď nemají zjevný důvod bát se o ztrátu práce a kteří mají čtvrtou nejvyšší kupní sílu v EU. Navzdory všem pozitivním „objektivním statistikám“ je Vídeň polepena plakáty s xenofobními hesly typu „Rakousko Rakušanům“ (BZÖ Jörga Haidera) nebo „Aby tu rakouské děti měly budoucnost“ (FPÖ). A slogany fungují. Obě pravicově populistické strany v zářijových volbách posílí, podle průzkumů na 7, respektive 17 procent hlasů.

A tady nesoulad „fakt“ a „nálad“ nekončí. Podle propočtů ekonomů Rakousko nejvíce vydělalo na rozšíření Evropské unie směrem na východ. Přesto jsou podle průzkumů Rakušané spolu s Brity největšími euroskeptiky a právě východní rozšíření většina z nich kritizuje.

Odráží se v tom samozřejmě rok a půl vlády-nevlády rozhádané velké koalice sociálních demokratů a lidovců a moc zdejšího bulváru (protievropský Kronen Zeitung je podle podílu čtenářů na počtu obyvatel největším deníkem Evropy). Ale nejenom – Rakousko je totiž také důvodem k vystřízlivění pro mnohé idealisty. Není to tak dávno, co si mnoho sociologů a jejich čtenářů myslelo, že růst bohatství automaticky povede ke kultivaci obyvatel – nebudou se muset obávat o své materiální zabezpečení a místo toho budou více vyznávat „postmateriální hodnoty“ (například se více zajímat o přírodu, cizí kultury, vzdělávat se…) a stanou se citlivějšími. Dnešní Rakousko je možná nejlepší ukázkou toho, že tyto teorie bohužel v realitě zatím neobstojí, platí maximálně pro pár procent členů společnosti. A že ani šest desetiletí úspěšné zkušenosti s demokracií politiky a voliče nutně nekultivuje.