Vy už to nějak vyřešíte

Od voleb ve Španělsku uplynuly dva týdny a jisté je zatím jen jedno: země zažívá po letech ekonomické krize zásadní oživení, zároveň se ale dostala do nebezpečné krize politické, v níž se sestavení nové vlády zdá být neřešitelný problém. „Neumím si představit jinou alternativu než nové volby,“ řekl deníku El País šéf autonomní vlády ve Valencii a jedna z klíčových postav opozičních socialistů Ximo Puig. Přední podnikatelé v zemi zase vyjádřili své obavy nad stávajícím vývojem v ekonomickém deníku Financial Times. „Firmy pravděpodobně přiškrtí plánované investice do chvíle, než bude politická situace jasnější,“ prohlásil v rozhovoru s britskými novináři šéf španělské pobočky Deutsche Bank Antonio Rodríguez Pina.

Sny o revoluci

Podstatou španělského problému jsou otřesy způsobené těžkými časy, jež otevřely prostor pro radikální politické postoje a nabídky. Na tradičně usazené scéně rozdělené mezi jednu velkou pravicovou (PP) a jednu velkou levicovou stranu (PSOE) se objevili dva noví, revoluční hráči. Ti nepožadují pouze obvyklou změnu politických programů, ale svržení celého „režimu 1978“, tedy politického uspořádání, jež ve Španělsku vládne od konce frankistické diktatury a nástupu demokracie.

Neznamená to, že se do Španělska vrací hrozba diktatury, radikálně levicová strana Podemos (Můžeme) a centristická Ciudadanos (Občané) však žádají jakousi demokratickou revoluci proti současnému demokratickému režimu. Se starými stranami nechtějí mít nic společného, považují je za do morku kostí zkorumpované strůjce všeho zlého, co Španělsko v poslední době potkalo. V čele obou uskupení stojí mladí lídři (36 a 37 let), kteří by v klidnějších dobách snad mohli představovat generační obměnu uvnitř zavedených stran, dnes ale vyplňují poptávku po něčem úplně novém. Přestože tedy oba nováčci stojí na opačných stranách názorového spektra, dokážou si spolu během kampaně pěkně notovat, zatímco od tradičních stran je dělí nepřekonatelná bariéra.

Zásadní rozchod s minulostí má však ve fungující demokracii své limity. Aby mohly nové strany starý režim skutečně odvrhnout, musely by ty klasické ve volbách zcela propadnout – a to se stává opravdu zřídka. Například Podemos si v hlasování rozhodně nevedli špatně, přesto skončili třetí a Ciudadanos až za nimi. To se pak ale revoluce dělá těžko, výsledkům by odpovídala spíše postupná proměna politické scény. A tady také začínají neřešitelné problémy.

Zauzlováno

Pokud se nové „protirežimní“ strany zařadí do běžného politického provozu, popřou smysl své existence. Jestliže se od něj distancují, znemožní sestavení vlády - mezitím totiž tradičním stranám odebraly dost hlasů na to, aby měly potřebnou vládní většinu. Právě to se teď ve Španělsku děje.

Ciudadanos prohlásili hned po volbách, jež pro ně skončily zklamáním, že odcházejí do opozice. Podemos sice nabídli podporu socialistům, jako podmínku si však stanovili vyhlášení referenda o samostatnosti Katalánska, tedy něco, co PSOE jednoduše nemůže splnit, pokud nechce porušit ústavu a spáchat v očích svých voličů definitivně sebevraždu. Lídr Podemos vzápětí také prohlásil, že žádnou vládu nepodpoří, a tím je v podstatě hotovo.

Teoreticky zbývá velká koalice konzervativních lidovců se socialisty, to je ale ve Španělsku zhruba totéž jako spoléhat se u nás na dohodu komunistů s TOP 09. Mezi španělskou pravicí a levicí leží možná vůbec nejhlubší ideologická propast v Evropě, země kvůli vzdálenosti obou pohledů na svět vedla občanskou válku a PSOE také jakoukoli podporu současného premiéra Mariana Rajoye odmítla.

Existují ještě vzdálené možnosti, Rajoy navrhuje jakýsi velký pakt o neútočení mezi PP, PSOE a Ciudadanos, který by držel pohromadě díky snaze nedopustit odtržení Katalánska, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se rozpory podařilo překonat. Španělsko tak má zatím ještě daleko ke katastrofě, po volbách, v nichž nové strany slibovaly očistu a lepší časy, je však čtvrtá největší země eurozóny rozhodně v mnohem komplikovanější situaci než před nimi.