Speciální protikorupční úřad by situaci nezlepšil

Chystali se nikým nekontrolovaní státní zástupci ovládnout tento stát? Podle nedávného vyjádření náměstka ministryně spravedlnosti Roberta Pelikána pro Lidové noviny to bylo na spadnutí. Umožnit to měla připravená novela zákona o státním zastupitelství, která měla posílit nezávislost žalobců a zavést speciální úřad pro potírání korupce.

Ministerstvo ji proto chce zásadně změnit: státní zástupci mají být naopak více kontrolováni tzv. mocí výkonnou, tedy ministerstvem spravedlnosti. Vypustit se má i klíčový bod, kterým je nové protikorupční zastupitelství. Slova a záměry náměstka Pelikána vyvolaly poprask - především se proti nim ohradil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který byl hlavní spolutvůrce původní verze. Podle něj je z jeho názorů cítit snahu, aby bylo státní zastupitelství více pod kontrolou a aby ministerstvo spravedlnosti mohlo vstupovat do živých věcí.

Je tedy budoucnost tuzemské justice černá, anebo je vlastně dobře, že se dříve připravená novela změní? "Protikorupční speciál by situaci nezlepšil a žalobci by mohli být pod větší kontrolou veřejnosti, nikoliv však politiků,“ odpovídá na otázku Petr Šereda, šéf odboru závažné hospodářské kriminality vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kde se mimo jiné řeší největší a nejkontroverznější kauza posledních let, tzv. nagygate.

Založení nového zastupitelství pro potírání korupce jste kritizoval už loni. Zároveň jste byl proti rušení vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci, což teď ministerstvo hodlá rovněž novely vypustit. Proč to podle vás není dobrý nápad?
Nebyl jsem obecně proti principu specializovaného útvaru pro potírání korupce, ale měl jsem za to, že navržená podoba by přinesla hodně problémů a nezlepšila stávající situaci. Bořilo by se něco, co už nějakou dobu funguje. Velkými případy včetně korupce se zabývají vrchní státní zastupitelství, na nichž působí již patnáctým rokem odbory závažné hospodářské kriminality. I v Praze se v posledních letech situace zlepšila, funguje to, proč tedy zakládat další nový úřad?

V zahraničí takové speciální zastupitelství také existují.
Argumentovalo se hlavně speciálními prokuraturami v Rakousku a na Slovensku. Podle mých zkušeností a informací z uvedených zemí ale nemám pocit, že by to tam nějak skvěle fungovalo… Na Slovensku je veřejné tajemství, že se očekávání příliš nenaplnila, v Rakousku také není situace ideální, což ukazují některé naše kauzy, kde byla spolupráce problematická. Není to prostě až tak o tom, jestli budeme mít jeden úřad nebo tři, ale jestli tam dostaneme kvalitní lidi.

Speciál měl mít zhruba jen dvanáct žalobců. Tolik dobrých by se nenašlo?
Myslím si, že 12 lidí bylo od počátku hodně poddimenzované. Podle poslední verze by jich muselo být nejméně 40, možná až 50 - vlastně to nikdo přesně neví, protože se nikdy neudělala analýza, kolik případů by specializovaný útvar řešil. Dohromady je u nás asi 1200 státních zástupců, z toho ani ne dvě stovky se jich reálně věnují hospodářské kriminalitě, na vyšší úrovni ještě méně. Historické zkušenosti ukazují, že není úplně jednoduché získávat žalobce na speciální útvary. Navíc by vznikl problém s kontrolou nového úřadu.

Jaký?
Hlavně by se příliš koncentrovala moc nejvyššího státního zástupce. Odhlédněme od toho, že dnes je to Pavel Zeman a není to tedy problém, alespoň já mám v jeho osobu důvěru. Ale on tam samozřejmě vždycky nebude. Protikorupční speciál přitom měl být součástí nejvyššího státního zastupitelství (SNZ) a řešit nejzávažnější kauzy. Takže nejvyšší státní zástupce by tam vždy vykonával zároveň i dohled. Mohl by tedy do těch kauz zasahovat. Ono ale není třeba zasahovat, stačí mít informace, začít dávat pokyny, co všechno je potřeba ještě udělat apod.

Další věc je, že kdyby zmizela vrchní státní zastupitelství, jak se předpokládalo, tak by NSZ zasahovalo do věcí u krajských státních zastupitelství. Přímo pod něj by nespadala jen ta okresní, ale tam se většinou opravdu závažné nebo složitější kauzy stejně nedělají. Byl by to tedy nejméně z poloviny návrat ke generálnímu prokurátorovi. Je to podle mě systémově velmi rizikový model, který jde zásadně proti filozofii decentralizovaného porevolučního systému, jenž byl reakcí na historické zkušenosti s generální prokuraturou.

Odůvodňuje to ale názor, že by tady vznikla čtvrtá moc ve státě, skupina státních zástupců, kteří by nebyli nikým nikdy kontrolovatelní, jak tvrdí náměstek Pelikán?
Vždycky jsou státní zástupci kontrolovaní, a to minimálně soudem. Na druhou stranu já veřejnou kontrolu žalobců trochu jako nedostatečnou skutečně vidím. Soudy kontrolují, jestli jsou postupy žalobců v souladu se zákonem. Neřeší samozřejmě, zda třeba případy postupují dostatečně rychle a nevznikají průtahy. To se řeší v kárném řízení - a já mám na úpravu kárného řízení v Česku kritický pohled, i když s ním asi budu dost v menšině. Nicméně jde spíš o detaily, nikoli o podstatu kárného řízení.

Kárné žaloby může podávat ministerstvo spravedlnosti - a právě to volá po posílení pravomoci kontrolovat žalobce, což zní dost nebezpečně… 
To, o co se dnes hraje, je míra ingerence exekutivy do kontroly žalobců. Ministr už dnes má možnost podat kárnou žalobu a nevím, co přesně chce posílit. Problém by ale jednoznačně byl, kdyby měl ministr prakticky neomezenou a nekontrolovatelnou možnost vstupovat do živých věcí a v rámci kontroly nějakého státního zástupce si tak mohl zjišťovat i spoustu informací o určité trestní kauze.

Protože když chce ministr kontrolovat, jestli postup běží dostatečně rychle, musí jít do spisu. A pokud by byly pravomoci ministra, tedy zároveň politika, posíleny, nikdy nezabráníte tomu, aby si nezačal zjišťovat detailní informace o kauzách, které se třeba týkají jeho politické strany, koaličních partnerů, nebo naopak protivníků. Takové informace by mohly být snadno zneužitelné třeba v politickém boji. Proto jsem kritický iniciativě ministerstva, jak byla dosud prezentována  - ale na druhou stranu jsem rád, že se tato otázka otevřela. Měla by proběhnout podrobná odborná diskuze.

Jak by mohla kontrola žalobců posílit?
Považuji za inspirativní systém, který jsem měl možnost vidět při stáži v USA. Mají tam takzvané etické komise s kárnou pravomocí, které fungují nejen v justici, ale i v rámci parlamentu. Například v Utahu mají komisi, která může kontrolovat práci státních zástupců i soudců, a když zjistí pochybení, může podat kárnou žalobu. Komise je většinou složená z osobností, odborníků, část může být volena např. senátem, vládou nebo justicí. U nás je to tak, že ministr spravedlnosti má v rámci své kárné pravomoci oddělení, které řeší a zpracovává stížnosti na postupy soudců a státních zástupců. Ale kdo ví, co ministr se všemi těmi podněty dělá?

U komise složené z více lidí z různých oblastí se její členové budou kontrolovat navzájem a nemělo by tedy dojít ke zpolitizování její práce. Komise navíc o své činnosti vydává výroční zprávy, jako je tomu u nás třeba u ombudsmana, a je tak podrobena určité kontrole. Takže pokud by tady byl takový systém, ani bych se nebránil posílení nějakých kontrolních kompetencí; ale musí to být vyvážené, aby to činnost státního zastupitelství nakonec neparalyzovalo. Ministerstvo dosud vlastně neřeklo, v čem jsou jeho stávající kompetence nedostatečné.

Kárné žaloby můžou na své podřízené dávat i žalobci či soudci. To nefunguje?
Pokud není ministr efektivní, tak kontrola opravdu zbývá v podstatě jen na vedoucích státních zástupcích, tedy okresních, krajských, vrchních a nejvyšším; u soudů pak na předsedech soudů. To má logicky háček, protože všichni se na úřadech znají, pracují spolu a sami sebe mají kontrolovat. Nechci říct, že to absolutně nefunguje, ale logicky to vede k otázce, zda je taková kontrola dostatečně efektivní ve všech případech.

Co si myslíte o větší zodpovědnosti žalobců za kauzy, které u soudu prohrají?
Zaznamenal jsem názor, že by se měl státní zástupce hodnotit podle míry úspěšnosti obžalob u soudu. To mi přijde hodně nebezpečné. Protože ti nejschopnější státní zástupci dostávají ty nejsložitější a nejtěžší případy, kde se z řady důvodů neví, jak vše u soudu dopadne. Ne kvůli chybám žalobce, ale třeba svědci změní výpověď, najednou si přestanou vzpomínat, nebo jde o věc, která doposud nebyla řešena a soud na ní má jiný pohled apod.

Kde pak budete hledat hranici, že za toto ještě žalobce může, a za toto ne? Povede to nezbytně k tomu, že raději žaloby podávat nebudou. Pokud nebude mít státní zástupce doznání, tak to k soudu nepošle. Podle zákona je to teď tak, že když je to „půl na půl“, musí se podat obžaloba a rozhodnout má soud; ostatně u soudu velmi často dochází ke změně důkazní situace. Jak by za to pak měl být státní zástupce trestán, když to soud zprostí? Jsem přesvědčen, že kárná odpovědnost musí být vyvozována jen v případech zjevných excesů a závažných pochybení.

Vysvětlilo vám ministerstvo spravedlnosti podrobněji, jakou cestou chce v novele jít?
Oficiálně nevíme vlastně nic, zjišťujeme si to na různých jednáních a jsme víceméně odkázaní na média.