Šance na zákaz komunistů

Jako když v anekdotě chlapec tolikrát udělá humbuk, že hoří, až ho všichni přestanou poslouchat. Možná proto poslední iniciativě prohlašující české komunisty za protiústavní a volající po jejich zákazu téměř nikdo nevěnoval pozornost. Takových už tu přece bylo a nic se nedělo. Klukovi nikdo nevěří, protože nejdřív si z hasičů střílí. Jenže v našem případě máme vážné podezření, že skutečně hoří, už dlouho, jen není jasné, jestli je dost vody k hašení a jestli nad tím hasiči už dávno nemávli rukou a taky, jestli už plameny nespolkly příliš mnoho, aby je šlo uhasit.

Tak znovu a jinak

Odhadem deset kilo, tisíce stran (nejsou přesně spočítané) textu, kopií dokumentů a novinových článků, rozdělených na jedenadvacet kapitol. Tahle zpráva o činnosti českých komunistů sice pokrývá celý jeden stůl v malostranské kanceláři senátora Jaromíra Štětiny, ale na první pohled se kromě rozměrů nijak zvlášť neliší od předchozích pokusů upozorňujících na chování KSČM, jimiž policii poslední léta bombardují občané či občanská sdružení. Jenže jiná je – a to z mnoha důvodů.

Štětina zavrhl cestu trestních oznámení podávaných na protizákonné projevy komunistů k rukám policie, kterou šli předkladatelé před ním, a místo toho prosadil v Senátu speciální komisi, která měla ústavnost a další „legalitu“ KSČM posoudit. Navíc přizval na pomoc konzultační radu složenou z respektovaných expertů na historii, právo a politologii.

Po dvou letech práce komise letos v říjnu předložila závěrečnou kapitolu zprávy obsahující bezmála osmdesát indicií, na jejichž základě mají autoři podezření, že KSČM nedodržuje tuzemské zákony a ústavu.

A horní komora pak odhlasovala, že závěry komise jsou „znepokojující a závažné“ a že by se jimi měl zabývat Nejvyšší správní soud. Takový podnět k soudu může dát jen vláda nebo prezident a senátoři k tomu vyzvali vládu.

Něco takového se v dějinách tuzemského volání po zákazu komunistické strany ještě nestalo. Mimořádnost situace ostatně podtrhují i reakce dotčených – zatímco nad občanskými aktivitami v minulosti mávali komunisté rukou, dnes jsou v nevídané pohotovosti. Předseda KSČM Vojtěch Filip už se objednal v Senátu, aby si zprávu prostudoval. Právnický tým komunistické strany už chystá vlastí analýzu závěrů komise a slibuje věc hnát k Ústavnímu soudu nebo až do Štrasbuku. Výrazně přibylo i telefonátů slibujících senátorovi Štětinovi „pověšení na lampu“.

Jiný než v minulosti není jen formální postup, ale i obsah a podoba výhrad. Tady je nutný krátký výlet do historie – pokusů postavit komunisty mimo zákon byly za dvacet polistopadových let desítky. Od trestních oznámení občanů či občanských iniciativ přes městské a obecní vyhlášky po petice a výzvy vládě či parlamentu.

Na parlamentní půdě navrhl zákaz KSČM v létě 1993 tehdejší poslanec Čestmír Hofhanzl, jeho kolegové návrh smetli ze stolu se slovy, že „zlo se trestá jen v pohádkách“.

Narazily také nejrůznější pokusy měst – už v roce 1994 vydali ve Vysokém nad Jizerou vyhlášku zakazující „agitaci a propagaci KSČM a hnutí a stran projevující sympatie ke komunismu“ na území obce, Ústavní soud ji zrušil.

V koši policejních služeben či státních zastupitelství končila také oznámení, s nimiž se tam kvůli komunistům obraceli občané či sdružení. Většina těchto pokusů se v argumentaci odvolávala na trestní zákoník a tu jeho část, která zakazuje „podporu a propagaci hnutí směřující k potlačení lidských práv a svobod“ a jako trestný čin chápe i hlásání „třídní zášti“. Právníci ovšem tento paragraf považují z mnoha důvodů za problematický.

Celý článek čtěte v nejnovějším vydání Respektu.