Rotvajler v porcelánu

Gesto milosrdenství. Toto spojení, kterým vatikánští hodnostáři před týdnem vysvětlovali přijetí čtyř exkomunikovaných biskupů z ultrakonzervativní Společnosti svatého Pia X. zpět do církve, neslyšíme poprvé. Podobná slova slyšeli francouzští policisté, když v květnu 1989 vtrhli do kláštera v Nice spravovaného toutéž společností katolických tradicionalistů. V převlečení za kněze tu několik měsíců pobýval Paul Touvier, nejhledanější válečný zločinec vichystické Francie, spolupracovník gestapa a jediný člověk v historii, kterého francouzská justice odsoudila za vraždění a deportace Židů podle paragrafu zločiny proti lidskosti. „Byl to akt milosrdenství pro muže bez domova,“ vysvětlovali členové Společnosti svatého Pia X., proč Touvierovi poskytli úkryt a vzápětí i poradenské služby během procesu. V roce 1994 dostal doživotí.

Že jeden ze čtyř biskupů neoprávněně vysvěcených před dvaceti lety, Richard Williamson, bude popíračem holocaustu, by proto nemělo nikoho překvapit. Společenství založené kontroverzním biskupem Marcelem Lefebvrem je antisemitismem vyhlášené již od svého vzniku v 80. letech. Osvobození Francie za druhé světové války prohlašuje za vítězství „zednářství“ nad katolickým řádem, v jejich americkém časopise před deseti lety vyšel článek navrhující soustředění Židů do ghett, protože zabíjejí křesťany. Sám biskup Richard Williamson je kromě záliby v popírání holocaustu také pilným čtenářem Protokolů sionských mudrců a zastáncem teorie, že Spojené státy útoky z 11. září narafičily samy.

Týden po Benediktově zrušení exkomunikace, které pobouřilo věřící na celém světě, přestávají vatikánští hodnostáři mluvit o milosrdenství a tvrdí, že smíření s extremisty pořádně nepromysleli. „Vůbec nic jsme o tomhle Williamsonovi nevěděli, myslím, že nikdo z nás si toho nebyl vědom,“ přiznal kolumbijský kardinál Castrillón Hoyos. Z vatikánských kuloárů prosakuje, že hodnostáři jsou roztrpčeni, protože papež svůj krok s nikým pořádně nekonzultoval. Až pod tlakem veřejného mínění, k němuž se minulý týden přidala i německá kancléřka, Vatikán dodatečně prohlásil, že chce-li Williamson zpátky, musí své osvětimské lži nejprve odvolat. Ať celá kauza skončí jakkoli, jedna otázka zůstane: Proč to papež Benedikt XVI. vlastně udělal?

V pravém slova smyslu

„V jednu chvíli jsem se v duchu modlil – prosím, Bože, nedělej mi to. Evidentně mě tentokrát neslyšel,“ shrnul před necelými čtyřmi lety své pocity čerstvě zvolený papež. Po dvaceti letech v čele Kongregace pro nauku víry, která pečuje o katolickou církevní doktrínu, se téměř osmdesátiletý kardinál Ratzinger chystal do penze, ale kolegové mu vybrali jiný osud. Z předchozího působení ho provázela pověst brilantního teologa i suchopárného bavorského akademika, který postrádá charisma svého předchůdce, a navrch přezdívky jako „panzerkardinál“ nebo „rotvajler boží“ naznačující, že nový papež se v církvi počítá k zapřísáhlým tradicionalistům.

Benedikt XVI. zpočátku spíše příjemně překvapoval. Vatikánští novináři přinášeli zprávy, že nový šéf se chystá otevřít diskusi o tématech, jako je dobrovolnost celibátu nebo uvolnění zákazu kondomu pro nemocné AIDS v Africe. Papež si sice zavařil svým kritickým projevem o islámu na univerzitě v Řezně, ale následná trojitá omluva a návštěva Turecka, při níž se modlil v istanbulské Modré mešitě, ukázaly, že umí dát věci do pořádku. Během loňské cesty do Spojených států a Austrálie se dokázal postavit čelem kolosálnímu průšvihu zneužívání dětí katolickými kněžími, který se ještě o pár let dříve snažil v souladu s politikou Jana Pavla II. tutlat.

Paralelně se však začaly naplňovat i temné předpovědi skeptiků.

(Celý článek Petra Třešňáka najdete v Respektu 7/09.)