Nová tvář hladu

Samake Bakary prodává rýži v dřevěných nádobách na tržišti v Abobote na severním předměstí Abidžanu na Pobřeží slonoviny. Ukazuje na mísu zlomkové thajské rýže, která jde při ceně 400 CFA franků (zhruba 1 dolar) za kilogram nejvíc na odbyt. Když šly obchody dobře, dokázal jí dřív prodat i 150 kilogramů za den. Teď může mluvit o štěstí, když prodá polovinu. „Lidé se zeptají na cenu a jdou dál, nic si nekoupí,“ stěžuje si. Počátkem dubna zašli tak daleko, že se začali bouřit: dva dny násilností přesvědčily vládu, aby odložila plánované volby.

„Pro světové zemědělství nastalo nové, neudržitelné a politicky riskantní období,“ tvrdí Joachim von Braun, šéf Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky (International Food Policy Research Institute, IFPRI) ve Washingtonu, DC.

Důkazem jsou nepokoje kvůli potravinám v zemích podél rovníku. Na Haiti demonstranti provolávající heslo „Máme hlad" přinutili k rezignaci předsedu vlády; 24 lidí bylo zabito při nepokojích v Kamerunu; egyptský prezident povolal k výrobě chleba armádu; na Filipínách se hromadění zásob rýže trestá doživotím. „Situace je výbušná a ohrožuje politickou stabilitu,“ strachuje se prezident obchodní komory Pobřeží slonoviny Jean-Louis Billon.

V loňském roce vzrostla cena pšenice o 77 procent a cena rýže o 16 procent. Šlo o jedno z nejprudších zdražení potravin v historii. Avšak letos zdražování nabralo ještě větší obrátky. Od ledna ceny rýže vystřelily o 141 procent; cena jedné odrůdy pšenice vyskočila o 25 procent za jediný den. Asi 40 kilometrů od Abidžanu pěstuje Mariam Koneová batáty, okru a kukuřici, ale svou rodinu živí dováženou rýží. Naříká si: „Rýže je moc drahá, ale my nevíme proč.“

V cenách se hlavně odrážejí změny v poptávce – nikoli problémy se zásobováním, jako třeba špatná úroda. Za změnami stojí jednak mírné zdražování způsobené větší spotřebou obilovin a masa v Číně a Indii, kde si bohatnoucí lidé mohou dopřát více jídla, a jednak velké nároky západních programů na podporu biopaliv, které zpracovávají obiloviny na pohonné hmoty.

Podíl sklizené kukuřice, která se zpracuje na etanol, letos v USA vzrostl a vlastní cíle v oblasti biopaliv plní i Evropská unie. Co horšího, trhy podle všeho ovlivňuje i další horečnaté chování: vývozní kvóty velkých pěstitelů obilovin, zvěsti o tom, že dovozci obilovin zběsile nakupují, nebo peníze z hedgeových fondů, které se poohlížejí po nových trzích.

Tyto změny však nedoprovázejí příslušné odezvy ze strany pěstitelů. Částečně proto, že to nelze: farmáři vždycky reagují se zpožděním. Je to i tím, že vlády zmírnily dopad růstu cen na domácí trhy a zkreslily tak signály, které by jinak zemědělce vedly k pěstování více plodin. Z 58 zemí, jejichž reakce sleduje Světová banka, zavedlo cenovou regulaci, spotřebitelské dotace, omezení vývozu nebo nižší cla osmačtyřicet států.

Ovšem jakkoliv je potravinová hrozba roku 2008 závažná, je pouze projevem rozsáhlejšího problému. Prudký vzrůst cen potravin ukončil třicetileté období, kdy bylo jídlo laciné, zemědělství se v bohatých zemích dotovalo a mezinárodní trhy s potravinami byly značně pokřivené.

Zemědělci jednoho dne na vyšší ceny nepochybně zareagují vyšší produkcí a nastolí se opětovná rovnováha. Pokud všechno půjde dobře, potraviny budou znovu finančně dostupné i bez dotací, dumpingu a deformací známých z předchozího období. Avšak momentálně se zemědělství nachází v jakési mezifázi. Doba laciných potravin je pryč. Ukazuje se, že přechod k nové rovnováze bude dražší, časově náročnější a bolestivější, než se všeobecně očekávalo.

Celý text vyjde v pondělním Respektu 18/2008.