Německo straší perník Czech Made

Pervitin se v Česku začal vyrábět ve velkém a vyvážet. Čtěte v novém Respektu

27. 5. 2014

Do léčebny v bavorském Aiglsdorfu dostalo třiatřicetiletého Kemala ultimátum. „Buď drogy, nebo já,“ řekla statnému mladíkovi začátkem roku jeho přítelkyně, jejíž fotky pokrývají zeď v jeho pokoji v rehabilitační klinice. Visí tu i několik snímků z fotbalových zápasů z doby, kdy Kemal ještě hrával bavorskou ligu, pracoval v supermarketu a měl vlastní kapelu.

Kolem roku 2008 ale začalo jeho manželství s dnes již bývalou ženou skřípat a Kemal, který od dětství trpěl úzkostmi a depresemi, si vzal poprvé od kamaráda pervitin. „Všechny starosti ze mě rázem spadly, ten pocit naprosté sebejistoty a radosti mi vydržel několik hodin,“ vypráví. Tehdy však nebyl pervitin v Německu tak jednoduše dostupný, a tak si tenhle zážitek hned tak nezopakoval.

Když se však manželství před čtyřmi lety definitivně rozpadlo, sedl Kemal do auta a vyrazil s kamarádkou na tržnici do Folmavy v českém pohraničí. „Už tam párkrát byla, měla tam kontakty,“ vzpomíná. Za pětadvacet euro si odnesli pytlíček s gramem bílých krystalků – a Kemal začal výlety záhy opakovat i sám.

„Vozit to přes hranice jsem se samozřejmě bál, policisté na hranici dělají i po vstupu Česka do Schengenu pořád kontroly, ale jsou náhodné a mě nikdy nevyhmátli,“ říká s tím, že záhy se potřeba šňupnout si stala středobodem jeho života. „Piko jsem si s sebou bral všude. Jednou jsem si ho dokonce strčil cestou do Turecka pod podrážku do boty a šňupnul si přímo v letadle na WC.“

Policie učinila největší zásah do řad výrobců pervitinu (ilustrační foto) • Autor: Milan Jaroš

Na aiglsdorfské klinice není Kemal nijak výjimečný pacient. „Ještě před pěti lety jsme tu mívali maximálně jednoho dva klienty, kteří brali pervitin. Dnes tvoří osmdesát procent z našich padesáti pacientů,“ říká ředitelka Kerstin Heiglová. Podobný nápor hlásí i další německé kliniky, zejména v Bavorsku a Sasku.

Terapeuty perníkový boom děsí. Především proto, že pervitin je nejen cenově mnohem dostupnější než heroin nebo kokain - až dosud dominantní drogy, které mu teď na německé scéně přepouštějí prostor. A navíc útočí kromě těla i na psychiku. „U dlouhodobějších uživatelů vyvolává neodbytný pocit, že po člověku jdou všichni včetně členů vlastní rodiny, což vede úzkostem a agresivitě,“ říká aiglsdorfská šéfka a současně psychoterapeutka Heiglová.

To se ostatně stalo i Kemalovi, který v posledních měsících závislosti vyjma výletů za drogou neopouštěl byt – a přišel tak o práci. Absolutní nedůvěra mnohdy nezmizí ani několik let po léčbě a komplikuje navazování vztahů, návrat do zaměstnání i mezi rodinu. I když je podle Heiglové na vině šíření pervitinu do Německa především poptávka na bavorské straně hranice, potvrzují její pacienti, že většina pervitinu, s nímž přišli do styku, byla „Czech made“.

Ne že by byl metamfetamin v Česku novinkou, vaří se tu už od sedmdesátých let, hlavně pro snadnou výrobu. Jeho dostupnost si lze snadno ověřit přímo v centru Prahy, v několika klubech, na hlavním nádraží – nebo rovnou na Václavském náměstí. Sotva padne noc, objeví se na rozích jen kousek od „koně“ hloučky mužů. Postávají a se zaujetím pozorují ulici; občas oslovují turisty, nabízí tu návštěvu stripbaru, tu marihuanu. Někteří ale mohou zařídit i jiné povyražení.

Když se člověk jednoho z nich náhodně otáže, jestli by nevěděl, kde sehnat pervitin, muž ve sportovní bundě a čepici s úsměvem kývne, vezme tazatele za ruku a beze slova si to šine do postranní uličky. Pak se začne vyptávat, odkud dotyčný je, jestli to chce zkusit poprvé – a nadhazuje cenu 2000 Kč za gram. Po pár minutách smlouvání padá cena o třetinu (průměrná cena čistého pervitinu v tuzemsku je právě 1300 korun za gram). Nakonec muž vytahuje telefon a volá „kamarádovi“, který mu pytlíček s krystalky donese. U sebe prý kvůli častým policejním raziím nic nemá.

Desítky roků ho tu vyráběli především drobní výrobci, často sami závislí. „Někdo půjčil byt, další sehnal modafen nebo jiné léky, třetí to uměl uvařit – v zásadě stačily poznatky ze středoškolské chemie. Podělili se a část prodali,“ popisuje zajeté schéma adiktolog Kamil Kalina z Univerzity Karlovy.

V posledních pěti letech ale začali výrobu podle policie přebírat stále víc organizovaní velkovýrobci a mezi dopadenými vařiči a dealery začali Čechy stále častěji střídat občané Vietnamu. „Na rozdíl od většiny českých výrobců jde o organizované zločinecké skupiny,“ shrnuje situaci šéf Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych.