Jeho mise byla nenápadná, každodenní a občas monotónní
Jeho mise byla nenápadná, každodenní a občas monotónní • Autor: Matěj Stránský

Je škoda, že o životě Pavla Stránského a jeho ženy Věry nevznikl hollywoodský film. Z období holocaustu známe stovky silných příběhů; ten jejich, jenž se začal psát v prosinci roku 1941, má ale sílu mýtu o velké lásce, která překonala ty nejhorší nástrahy dějin.

Pavel Stránský, přeživší nacistické vyhlazovací tábory a také dědeček našeho redakčního fotografa, si toho byl vědom. A po roce 1989 udělal to, co považoval za svůj úkol: vyprávěl. Nenapsal žádné memoáry, jež by se počítaly mezi klasiku šoa literatury, vydal jen útlou knížku vlastním nákladem. Vsadil na osobní sdílení, které vnímal jako nejúčinnější způsob, jak o temnotě doby a naději skryté v mezilidských vztazích svědčit.


V pokročilém stáří se stal mužem na cestách. I po devadesátce si pravidelně balil kufr a objížděl školy nejen v Česku a Evropě, ale i ve Spojených státech. Až do první středy tohoto jara, kdy se jeho život v 94 letech uzavřel.

Alespoň na češtinu

Sám jsem měl příležitost účinek jeho slov na studenty zažít, když jsme zorganizovali besedu na gymnáziu, kam chodí má nejstarší dcera. Přípravy nejprve připomínaly typickou českou grotesku. Když dcera nabídla profesorce dějepisu, že by do hodiny mohl přijít pamětník holocaustu a vyprávět svůj příběh, učitelka odmítla. Berou prý teď právě Jiřího z Poděbrad, takže setkání s přeživším Osvětim se do výuky nehodí.

20150326 02922
20150326 02922 • Autor: Respekt

Doma jsem zuřil, že panu Stránskému je přes devadesát - a než se osnovy doplouží ke konferenci ve Wannsee, může být už po smrti. Dcera se v předtuše mé intervence, o kterou moc nestála, druhý den domluvila s chápavější češtinářkou a večer mi pyšně oznamovala, že pan Stránský může přijít - do hodiny češtiny.

O pár týdnů později jsem ho doprovodil ke vchodu gymnázia, předal studentům a počkal v přilehlé kavárně. Na besedě jsem nebyl. Ale pohled na patnáctileté teenagery, kteří ho vyprovázeli po konci setkání, mi stačil. Jejich oči vyzařovaly pohnutí, hluboký prožitek a pochopení něčeho podstatného. Takové oči člověk na chodbách škol často nevidí.

Spolu na Východ

Přitažlivost pro dospívající generaci měl jeho válečný osud mimo jiné i proto, že byl navzdory strašlivým okolnostem také působivou love story. S Věrou Stadlerovou se seznámili v roce 1938 jako středoškoláci. Jemu bylo 17 let, jí o rok méně. Byli nerozluční a zůstat spolu se jim podařilo i nějaký čas poté, co se naplno rozjela mašinérie konečného řešení židovské otázky.

Pavel Stránský byl deportován do Terezína v prosinci 1941. Byl členem skupiny mladých mužů, kteří měli upravit bývalou vojenskou pevnost, aby sloužila coby židovské ghetto. Věra přijela týden po něm i s oběma rodiči. Její otec zanedlouho v Terezíně zemřel.

Když se mladí milenci na sklonku roku 1943 dozvěděli, že Pavel byl zařazen do chystaného transportu na Východ, toužila Věra odjet s ním i se svou matkou. Se zařazenými do transportu se mohli dobrovolně přihlašovat jen nejbližší příbuzní. Byli z obou rodin poslední tři naživu a rozhodli se zůstat spolu, pokud to jen půjde. A tak měli v ghettu židovskou svatbu, při níž se místo číše vína rituálně napili z ešusu s kávovou náhražkou. Svatební noc strávili uprostřed dvou a půl tisíc dalších nešťastníků čekajících stejně jako oni na odjezd. „Naše svatební cesta byla do Osvětimi,“ říkával Pavel Stránský později s černým humorem.

V nejznámějším vyhlazovacím lágru byli zařazeni do tzv. Terezínského rodinného tábora. Pavel Stránský se tu jako tajný učitel podílel na vzdělávání dětí v zakázané škole. Během roku 1944 esesáci rodinný tábor zlikvidovali. Většinu vězňů poslali do plynových komor. V červenci 1944 ale přišla nečekaná selekce. Hrst práceschopných mužů a žen deportovali nacisté do lágrů v Německu. Oba mladí manželé selekcí prošli, na rozdíl od Věřiny maminky. Mohli žít dál, ale jejich cesta se rozdělila.

Věra putovala po různých ženských lágrech, až skončila v Bergen-Belsenu. Pavel byl odvezen do tábora Schwarzheide v Sasku, kde pracoval v továrně na výrobu benzínu. Více než rok jeden o druhém nevěděli vůbec nic. V dubnu 1945 byl Pavel Stránský součástí pochodu smrti. Z tábora tehdy před hlavněmi esesáků vyšlo šest stovek vězňů, několikatýdenní cestu pěšky do Terezína přežila zhruba třetina. Na sklonku války vážil 36 kilogramů.

„Když jsme my, Židé, šli ze shromaždiště v Holešovicích na nádraží, lidé stáli kolem, dívali se na nás a nikdo neřekl: Vraťte se nám.“

Tweetni to

Po návratu do Prahy netušil, zda jeho žena přežila. Podařilo se mu ale záhy zjistit, že je dosud v karanténě tábora Bergen-Belsen osvobozeného britskou armádou. Onemocněla skvrnitým tyfem - nemocí, jíž v předchozích měsících v táboře podlehlo 35 000 lidí. Manželé ale měli štěstí i v téhle poslední chvíli. Devatenáctého července 1945 zazvonila Věra na dveře bytu, který jejímu muži po návratu přidělil bytový úřad. Žili tu spolu dalších padesát let, do Věřiny smrti (zemřela v roce 1998).

Jedna věc mě mrzí

O příběhu Pavla Stránského a jeho ženy jsem věděl dlouho, můj přítel a kolega Matěj měl ke své babičce a dědovi silný vztah a často o nich vyprávěl pozoruhodné detaily. Třeba jak má děda doma v příborníku už přes půl století lžíci na jedné straně zbroušenou na nůž, kterou si s babi vyměnili, když se v létě 1944 loučili v Osvětimi. Zachází s ní stejně jako s jinými příbory, takže při společných rodinných večeřích zkrátka občas na někoho vyjde.

Potkali jsme se osobně jen dvakrát – poprvé před třemi lety při přípravě článku o budoucnosti odkazu holocaustu, podruhé o pár měsíců později během zmíněné návštěvy gymnázia. Bylo mu přes devadesát, byl na jedno oko slepý a chodil s hůlkou. Měl ale rovné držení těla, jasné myšlení a vyzařoval askezi lidí, které život naučil disciplíně.

01
01 • Autor: Matěj Stránský
02
02 • Autor: Matěj Stránský
03
03 • Autor: Matěj Stránský
04
04 • Autor: Matěj Stránský
05
05 • Autor: Matěj Stránský
06
06 • Autor: Matěj Stránský
07
07 • Autor: Matěj Stránský
08
08 • Autor: Matěj Stránský
09
09 • Autor: Matěj Stránský
10
10 • Autor: Matěj Stránský
11
11 • Autor: Matěj Stránský
12
12 • Autor: Matěj Stránský
13
13 • Autor: Matěj Stránský
14
14 • Autor: Matěj Stránský
15
15 • Autor: Matěj Stránský
16
16 • Autor: Matěj Stránský
17
17 • Autor: Matěj Stránský
18
18 • Autor: Matěj Stránský
19
19 • Autor: Matěj Stránský
20
20 • Autor: Matěj Stránský
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Nebyl filozof holocaustu, ale řekl tehdy nad čajem jednu větu, kterou s odstupem vnímám jako podstatnou součást mementa, jímž by nacistická genocida měla navždy zůstat. „Jedna věc mě nikdy nepřestala mrzet,“ vysvětloval, „že když jsme my, Židé, šli ze shromaždiště v Holešovicích na nádraží, lidé stáli kolem, dívali se na nás a nikdo neřekl: ‚Vraťte se nám.‘“

Nikdy se nesmířil s tím, že společnost mohla tak snadno dovolit masovou vraždu lidí, kteří patřili k váženým občanům první republiky. Ale necítil jsem z něj hořkost. Ona zkušenost spíše posilovala jeho vědomí, že je nutné se o své zážitky dělit s mladou generací. Svým drobným dílem chtěl zlepšovat imunitu společnosti.

Po válce a vlastně po celou dobu komunistické diktatury o válečných událostech nemluvil, podobně jako řada jiných svědků holocaustu. Začal až po listopadové revoluci, i přes počáteční nesouhlas své ženy, která měla pocit, že jde o jejich soukromý příběh, kterému stejně nikdo neporozumí. Reprezentovali dva typické způsoby vypořádávání se s traumatem šoa: ona je ukryla hluboko v sobě, on považoval za svou povinnost o něm svědčit.

Jako jeden z mála českých přeživších jezdil pravidelně přednášet na německé školy. Právě tady nejvíc zažíval důležitost své práce - silné emoční „probuzení“ mladých lidí, jejichž dědové kdysi holocaust zrežírovali. Poznali starého přívětivého muže, který genocidu přežil, přijel za nimi - a neviděl svět optikou kolektivní viny. Cítil, že tohle má smysl. S některými německými studenty, které potkal na besedách, si dlouhá léta dopisoval.

Pavel Stránský nebyl slavný ani příliš známý člověk. Jeho mise byla nenápadná, každodenní a občas monotónní. Nebyl v ní sám, podobným způsobem své zkušenosti po revoluci nabídli i další přeživší. Ale patří mu za ní dík. Dík za mou dceru a všechny ostatní děti, které dostaly příležitost slyšet, že i ve stínu plynových komor má smysl věřit v ten lepší konec.

U příležitosti úmrtí Pavla Stránského také odemykáme esej Petra Třešňáka Dál už bez nich napsanou k 70. výročí osvobození Osvětimi a vydanou spolu s rozhovorem s bývalým vězněm nacistických vyhlazovacích táborů Felixem Kolmanem

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1553

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte