Na první pohled Česko vypadá jako země, která nemá své hrdiny. Na činu bratří Mašínových není celospolečenská shoda, příběh Milady Horákové stále není pořádně zpracovaný (dosud na tohle téma nevyšla jediná historická kniha), a všeobecné uznání tu tak vlastně mají jen parašutisté, kteří spáchali atentát na říšského protektora Heydricha. Letošní výročí okupace – od vpádu sovětských a dalších vojsk v srpnu uplynulo čtyřicet pět let – dává každopádně šanci pár zapomenutých hrdinů znovu objevit.
A nejde jen o ty, kteří se agresi postavili přímo v ulicích. I na straně komunistů bylo několik lidí, kteří se v kritickém období zachovali tak, že nás jejich chování může inspirovat. Jde například o čtyři české a slovenské poslance, kteří v říjnu 1968 jako jediní odmítli v tehdejším Národním shromáždění zvednout ruku pro potupný zákon legalizující okupaci. Dnes už jejich jména téměř nikdo nezná, což připomněl nedávný projev předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové.
Když totiž jejich čin chtěla v parlamentu ocenit jako odvážený a hodný následování, nepodařilo se jí dotyčné hrdiny dohledat (stalo se tak až ex post). Férové přiznávám, že do předminulého týdne jsem dotyčné neznal též; respektive nevěděl jsem, že se tenkrát vpádu vzepřeli, na což následně tvrdě doplatili (oni ani jejich blízcí nemohli studovat, pracovat v běžných zaměstnáních etc.).
Dnes z oné čtveřice žije poslední pamětnice. Poslankyně Gertruda Sekaninová-Čakrtová a poslanec František Kriegel zemřeli ještě před rokem 1989, František Vodsloň pak před jedenácti lety. Zbývá tedy už jen bývalá slovenská poslankyně Božena Fuková.
Právě s ní jsem měl minulý týden možnost se potkat a šlo o pozoruhodný zážitek. Ačkoliv je po těžké nemoci, i ve svých sedmaosmdesáti letech srší energií; urputností a tvrdohlavostí v sobě nezapře evangeličku, k níž se hrdě hlásí.
Když 18. října 1968 pronesla v parlamentu nejemotivnější řeč proti okupantům, kolegové ji vůbec nenechali domluvit. Doslova ji boucháním do stolů a křikem umlčeli. Poslankyně Fuková se ale nezlomila a následně řekla okupaci „ne“.
Asi nejvíc mi s rozhovoru s ní utkvěla následující věta. „Později jsme se s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou shodly,“ řekla mi, „že díky tomu, co jsme udělaly, jsme se konečně staly plně svobodnými.“
A pak že Česko nemá své hrdiny a hrdinky.
Text o čtyřech zmíněných poslancích, kteří se postavili okupaci, najdete v novém Respektu 37/2013 pod titulkem Čtyři Češi proti Brežněvovi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
