Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Být v Hongkongu je vzrušující, úžasné a smutné zároveň

Ať dopadne "deštníková revoluce" za svobodné volby jakkoli, promění vztahy s Čínou

Na druhé straně, ze zahraničních médií člověk někdy získá dojem, že je tím protestem paralyzované celé město • Autor: Globe Media /  Reuters
Na druhé straně, ze zahraničních médií člověk někdy získá dojem, že je tím protestem paralyzované celé město • Autor: Globe Media / Reuters

Od roku 1989, který skončil potlačením studentských demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu, čínská vláda nečelila tak nevyzpytatelným protestům jako nyní v Hongkongu. Samozřejmě, před šesti lety násilné nepokoje otřásly Tibetem a každým rokem dojde k tisícovkám protestů proti zkorumpovaným místním politikům nebo za lepší pracovní podmínky. To jsou ale vesměs demonstrace proti lokálním nespravedlnostem, které zatím nikdy neměly náznak rozšíření do jiných provincií. 

Takové parametry sice zatím nemá ani současný protest svobodomyslných obyvatel Hongkongu. Přesto bude mít vyústění protestů nejspíš přesah do celé Číny. Jsou totiž v zásadě jen tři možnosti, jak horký podzim skončí. První je, že Čína ustoupí požadavkům demonstrantů, což však mnozí mocní komunisté považují za nepřípustný projev slabosti. Nebo naopak bezpečnostní síly proti demonstrantům tvrdě zasáhnou, což ohrozí pozici Hongkongu jako jednoho z uzlů globální ekonomiky i pečlivě pěstovanou čínskou image ve světě. A konečně, demonstranty se podaří rozložit a znudit poměrně mírně a protest vyšumí podobně jako hnutí Occupy v New Yorku.

Aktuální zápletkou dramatu je spor o pravidla, podle nichž v roce 2017 proběhnou první volby starosty Hongkongu. Čínská komunistická strana poslední srpnový den oznámila pravidla, která svobodu volby silně oklešťují. Všichni obyvatelé Hongkongu sice půjdou k hlasovacím urnám, ale budou si moci vybrat jen mezi pečlivě prověřenými kandidáty. Jejich nominaci bude schvalovat komise složená z dvanácti set bohatých a vysoce postavených obyvatel Hongkongu, která dosud starostu vybírala. Členové této komise jsou proslulí náklonností k Pekingu a obchodními zájmy ve zbytku Číny. Vládnoucí komunistická strana si může být jistá, že do voleb nepustí žádného „nepohodlného demokrata“. 

Hongkong • Autor: Globe Media /  Reuters
Hongkong • Autor: Globe Media / Reuters

Cílem současných protestů ale není jen získání konkrétního práva volit šéfa městské vlády, nýbrž i obecnější snaha zabránit tomu, aby se svobodomyslný Hongkong proměnil na další normální čínské velkoměsto poslušné vůči všem příkazům centrální vlády.

Před sedmnácti lety se Hongkong po sto padesáti letech britského koloniálního panství opět stal součástí Číny a sedmi milionům obyvatelům měly v příštích padesáti letech zůstat necenzurované noviny, nezávislé soudy, kosmopolitní esprit, právo demonstrovat a jednoho dne i právo volit své zastupitele (které jim sami Britové nikdy nedali).

Čína smlouvu, kterou s Velkou Británií uzavřela, formálně dodržovala. V Hongkongu se smí dál svobodně protestovat, internet není cenzurovaný a v ulicích visí i plakáty v Číně tvrdě stíhaného duchovního hnutí Fa-lun-kung. Současně komunistická strana štědře platí loajální skupiny a spřátelenou politickou stranu a získává jejich prostřednictvím stále větší vliv na život v Hongkongu. Také nezávislá média jsou čím dál tím poslušnější pekingských vládců, protože jejich vlastníci chtějí hájit obchodní zájmy v celé Číně. Jak situaci ve svém městě vnímají sami Hongkonžané, které Respekt oslovil?

Jessica Poon, 25 let, sekretářka: V sobotu jsem šla do vládní čtvrti u zastávky Admirality, bylo tam plno lidí – studenti, ale i jiní. Skoro všichni mluvili kantonštinou, lidí z pevninské Číny jsem moc nepotkala. O půlnoci vyhlásili začátek protestu Occupy Central, a tím se vše změnilo – do té doby jsme vnímali demonstrace jen jako studentský protest, ale v tenhle moment se staly protestem napříč společností. V neděli se proto přidalo hodně lidí; uvědomili si, že tohle je ta chvíle, kdy si buď obhájíme všeobecné hlasovací právo, nebo o něj přijdeme. V neděli byla oblast okolo vládních budov uzavřena, ale tisíce lidí se tlačily v okolí.

Nepokoje v Hongkongu • Autor: ČTK, AP
Nepokoje v Hongkongu • Autor: ČTK, AP

Demonstranti opakovaně požadovali po policii, aby je k vládním budovám pustila, ti odmítali je. Atmosféra zhoustla, kousek ode mě začala policie stříkat na pokojné demonstranty slzný plyn. Hrozně mě to rozzuřilo a měla jsem pocit bezmoci, ale snažila jsem se držet v klidu.

Potom těžkooděnci vyrazili i směrem k nám. Křičeli jsme na ně, ať se k nám přidají a připojí se do stávky, zvedli jsme ruce, abychom ukázali, že nemáme žádné zbraně, ale neposlouchali nás a vypadali rozzlobeně. Hodili na nás několik plechovek s plynem. Dali jsme se na útěk, začala jsem se dusit, nemohla jsem dýchat, snažila jsem se pít co nejvíc vody a polévat se jí. V pondělí večer se situace uklidnila, policie nechala lidi pohybovat se centrem vyjma blízkosti vládních budov a i když šlo o pracovní den, ulice byly plné.

Naše aktuální čtyři požadavky jsou: Otevření oblasti v blízkosti vládních budov – máme právo se shromažďovat. Odstoupení guvernátora a tří úředníků zodpovědných za tuto politickou reformu. Odvolání rozhodnutí čínské vlády stanovujícího pravidla pro volby od roku 2017, protože je v rozporu s všeobecným hlasovacím právem. Umožnit, aby příštího guvernátora volili občané přímo. Nemyslím si, že guvernátor odstoupí, ale musíme se o to snažit. Přála bych si, aby se k nám přidala i policie, která je v této chvíli na opačné straně než občané; jsou loutkami vlády.

Hongkong • Autor: Globe Media /  Reuters
Hongkong • Autor: Globe Media / Reuters

Robin Ewing, americká novinářka a profesorka žurnalistiky na Hong Kong Baptist University, která žije v Hongkongu přes deset let: O protestech mluví celé město, místní televize nereferují o ničem jiném, lidi to probírají v práci, v restauracích. Na druhé straně, ze zahraničních médií člověk někdy získá dojem, že je tím protestem paralyzované celé město, tak to ale není – bydlím v centru nedaleko zábavní tepny Lang Kwai Fong a na ní není například vůbec poznat, že se ve městě něco děje. Stačí ovšem popojít pár metrů po ulici Queens a všechno je jinak. 

Protestanti jsou převážně mladí lidé, ale nejen oni. Všichni moji hongkongští studenti bojkotují výuku, studenti, kteří sem přijeli z pevninské Číny, nikoli. Říkají, že se tam byli podívat, ale nezapojují se buď proto, že nerozumí požadavkům demonstrantů, nebo proto, že mají strach, že by je policie zadržela.

Městem vládne velmi surreálná atmosféra – částečně pokračuje byznys jako kdykoliv předtím, vlaky jsou ráno nacpané lidmi, kteří spěchají do práce, ale pak se vlak dostane do stanice Mongkok v centru a pro hlasité skandování zvenku neslyšíte vlastního slova. Atmosféra se hodně proměňuje – v sobotu bylo hodně lidí rozzuřeno kvůli policejnímu útoku slzným plynem, ale nikdo nebyl vážně zraněn. V pondělí byla atmosféra skoro slavnostní, policie se stáhla, lidi piknikovali na ulicích, smáli se.

Hongkong • Autor: Globe Media /  Reuters
Hongkong • Autor: Globe Media / Reuters

Policie se pravděpodobně pokusí protesty opět uklidnit, otázka je jen kdy. Po svátcích? Nebo je prostě jen nechají vyšumět? Nikdo neví. Ptala jsem se mých studentů, zda mají strach, co bude, a říkali, že ne – dokud mají internet, protože vědí, že svět je sleduje.

Starší Číňané, které znám, ale říkají, že přesně takto začaly i protesty na Náměstí nebeského klidu. Že tyto události vážně změní vztah Číny a Hongkongu, je podle mě nevyhnutelné. Odhadnout ale přesně jak, je obtížné. Že by se Čína chystala odvolat ohlášenou reformu volebního systému, nic nenaznačuje. Být v těchto dnech v Hongkongu je vzrušující, úžasné a velmi smutné zároveň.

Yeung Ke Cheong, 33 let, sociální pracovník: O protestech mluví celé město, jakmile se začala šířit živá videa z nedělního policejního zásahu, počet lidí, kteří přišli demonstrovat, se zdvojnásobil. Síla davu, který se odmítal navzdory slznému plynu vzdát, byla strašně působivá. Viděl jsem kolem sebe hlavně mladé lidi narozené v 80. a 90. Letech. Chránili jsme se proti slznému plynu deštníky – proto se těm protestům začalo říkat Deštníková revoluce. Nikdo na policisty nic neházel, celý protest byl ostatně avizován jako nenásilný.

Nastaly ale potíže s ošetřením raněných – kdo se chtěl nechat ošetřit v nemocnici, riskoval, že se záznam o jeho účasti na protestu dostane do policejních záznamů. Mezi lidmi se říkalo, že nemocnice vepisují k lidem, co k nim přišli na ošetření, poznámku, že byli „zraněni během Occupy Central protestů“. Já jsem si nateklý kotník raději jen zaledoval. Že by byl někdo zraněn vážně, jsem ale neslyšel.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].