Apartheid byl strašně úspěšný systém

V minulém týdnu, kdy se svět rozloučil s Nelsonem Mandelou, se na českém internetu objevilo pár poplašných zpráv. „Jihoafrickou republiku sžírá nový rasismus. Černí diskriminují a vraždí bílé,“ hlásal titulek na webu Týden.cz - a čtenáři ho hned s radostí sdíleli na sociálních sítích. Na webu Reflex.cz autor svůj komentář zakončil ve stejném duchu: „rasismus vlastně zůstal, jen role se otočily.“

Podprahové poselství těchto textů je vcelku jasné a skoro se nabízí napsat, že je typicky české: Mandela, přechod k demokracii a všechny ty naděje neměly smysl. Věřili jim jen naivní snílci, je to stejné jako dříve a jen teď trpí běloši. Podobná skepse k vývoji za hranicemi a instinktivní popření všeho, co jinde na světě v lidech budí naděje, se v českém pohledu na zahraniční dění opakuje poměrně často.

Nikdy se nepotkají

Obvykle je tato skepse založena spíše na předsudcích zapsaných hluboko v mysli než na reálném dění a vyložit by ji tedy měl spíše psycholog než novinář se zvláštním zájmem o Afriku. Ten tedy zůstane na chvilku jen u řečí o „rasismu naruby“, které se objevily ve zmiňovaných dvou komentářích a ve spoustě názorů projevovaných v internetových diskusích.

Začněme ekonomickou situací Jihoafrické republiky. Po dvaceti letech od skončení apartheidu v přepočtu na obyvatele nejvíce prosperovala indická menšina, ale hned za ní ale následují běloši. Tento graf ukazuje rozložení bohatství podle barvy pleti Jihoafričanů a vidět na něm je, že bělošských deset procent obyvatelstva po roce 1994 nestrádá, naopak prosperuje více než dříve. Drží více než polovinu bohatství v zemi a obsazují například 73 procent míst v manažerských pozicích. Vypadá takto „rasismus naruby“?

Jihoafričtí černoši mají naopak spíše často pocit, že dokázali odpustit útlak minulosti, avšak bělošská menšina příliš málo přispívá ke snížení majetkové a příjmové nerovnosti, která je v JAR stále největší na světě. A nejde tu jen o peníze. Kdysi mi na střední škole v Sowetu, největším černošském předměstí Johannesburgu, jeden učitel dějepisu vyprávěl, jak jeho studenti vlastně nikdy nepotkají své bělošské krajany. 

Neexistují vzájemné studentské výměny mezi školami ze Soweta a z bohatých předměstí Johannesburgu, kam své děti posílá většina bělochů. Stěžoval si, že je na společná sportovní soustředění johannesburských škol dovážejí až těsně před zápasy, takže ani nemůže vzniknout týmový duch.

Ano, k novým ekonomickým poměrům patří i vznik bělošské chudiny, do které dnes patří desítky tisíc lidí. Například v johannesburské čtvrti Vrededorp se rozpadají vily, v zarůstajících zahrádkách posedávají opilí jihoafričtí běloši; vrávorající postavy chodí po ulici a žebrají o pár drobných. Apartheid byl i systémem, který chránil bělošské dělnické vrstvy před konkurencí černošské většiny; po skončení privilegií se propadají na dno společnosti. Je to smutný osud a stát zřejmě v řešení tohoto problému opravdu selhává – ovšem pořád to není onen „rasismus naruby“.

Problematické jsou i dosavadní výsledky systému pozitivní diskriminace. Jihoafričtí černoši mají například snazší přístup na univerzity a velké, bělochy vlastněné firmy musí předat část kontroly černošským podnikatelům. Cílem tohoto kroku je vytvoření nové elity, v praxi však z tohoto systému těží hlavně lidé s dobrými kontakty na vládní stranu. Pozitivní diskriminace ve školách a v zaměstnání pak vede k tomu, že řada mladých bělochů ve své zemi nevidí budoucnost a odchází. V obou případech jde o politickou snahu pomalu, jemně a bez násilné revoluce napravit bezpráví minulosti; je snad lepší alternativou nedělat nic a nepokusit se nerovnost změnit?

Spojení ras

Jakkoli je tento pokus neúspěšný, nejedná se o institucionální rasismus, který byl vlastní systému apartheidu. Častým argumentem kritiků demokratického režimu v JAR bývá i to, že jsou běloši terčem násilné kriminality. Ano, jsou – ovšem méně než tamní černoši. Běloši tvoří 9 procent obyvatelstva, ale „jen“ 2 procenta zavražděných. Kriminalita v Jihoafrické republice sice dlouhodobě klesá (počet vražd je ve srovnání s koncem 90. let poloviční), ale je stále mezi nevyššími na světě.

Tato obrovská kriminalita má mnoho příčin, pro tento blog je ale podstatné, že vraždy a přepadení bělochů jsou jen výjimečně motivovány rasovými příčinami (i lídr bělošských extremistů nebyl před třemi lety zavražděn kvůli barvě své pleti, ale vyústila tím hádka o peníze).

Častou obětí násilí z řad bělochů jsou farmáři (v zemi jich žije 47 tisíc) a jejich rodiny. Studie Institutu pro rasové vztahy vloni zkoušela srovnat jejich ohrožení násilím s průměrem populace. Shrnutí studie najdete ZDE. Je zřejmé, že záleží na způsobu měření a že si každý muže pro své argumenty najít vhodná čísla. Klíčová je ale poslední tabulka, podle které rodinám farmářů hrozí vražda se statisticky stejnou pravděpodobností jako průměrné jihoafrické rodině.

Studie kritizuje, že se vládní strana nesnaží proti vraždám farmářů dostatečně zakročit, a někteří její členové je dokonce nepřímo schvalují. Rasové argumenty jsou v jihoafrické politice skutečně mnohem častější než v dobách prezidentování Nelsona Mandely.

To je samozřejmě špatně, ale ani to pořád neznamená, že je dnešní systém srovnatelný s tím minulým. Nezávislé soudy například před dvěma lety zakázaly radikálům z vládní strany zpívat píseň „Zabijte Búra“, což byl hit z časů osvobozeneckého boje. Šéf mládežnické frakce vládní strany byl nakonec za jeho zpívání a za protibělošskou rétoriku vyloučen ze své partaje.

Jihoafrická republika má zatím opravdu daleko do „duhového národa“, o kterém snil Nelson Mandela. Vzhledem k extrémně složitým výchozím podmínkám to ale není překvapivé. Běloši, černoši a míšenci pořád často žijí stále ve svých oddělených a dobře chráněných světech a příliš se nepotkávají. Podle tři roky starého průzkumu si 51 procent Jihoafričanů myslí, že jsou mezirasové vztahy horší než na konci apartheidu před šestnácti lety; 39 procent respondentů považuje příslušníky ostatních ras za „nedůvěryhodné“ a 46 procent lidí se s lidmi jiných ras nepřátelí.

Platí zkrátka věta, kterou zpravodaji BBC v době první demokratických voleb v roce 1994 řekla bývalá přítelkyně černošského aktivisty Steva Bika. „Věřte mi, apartheid fungoval. Byl to strašně úspěšný systém, který splnil svůj cíl naprosto rozdělit rasy Jižní Afriky – ekonomicky i psychologicky,“ prohlásila tehdy Mamphela Ramphele. Opětovné „spojení ras“ - ekonomické i psychologické - bude trvat dlouho. Řeči o tom, že v JAR je dnes „rasismus naruby“, jsou ale lživé a poplašné zprávy.