Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Filmové vývary, Kultura

Tři filmy z Varů, které byste měli vidět

Kamil Fila doporučuje: Leviatan - kritika Ruska za vlastní peníze, Život Rogera Eberta a indonéská řezničina The Raid 2.

Leviatan • Autor: www.kviff.com
Leviatan • Autor: www.kviff.com

Na závěr festivalu se už člověk nenachází v nejlepší kondici. Lhostejno, zda se snaží vstávat a chodit spát zhruba ve stejnou dobu a obchází obloukem „alkoholové stany“, se mentální únava kumuluje. Jakékoli uklimbnutí v sále znamená, že se člověk z filmu na plátně propadne do vlastního filmu v hlavě. Pro jistotu pak o takových snímcích nemá cenu psát.

Jinak, nacházet i po týdnu slova na další dobré filmy už skoro nejde. Zásoba superlativů se vyčerpá a vystihnout náladu jednotlivých děl se přestává dařit. Člověk jen ví, že některá z nich chce vidět znovu a má taky konečně po ruce seznam toho, co chce doporučit známým. Nejčastější otázkou, kterou mi po celý rok lidé dávají, totiž bývá „Cos viděl dobrého?“ A když jsem třeba několik měsíců na náhražkové stravě z běžné distribuce, následují chvíle váhání. „No, nevím, jestli to zrovna vyhovuje tvému vkusu, ale líbila se mi ta nová Godzilla“ – čímž většinou ty, kteří se chápou jako náročnější diváci, moc nepotěším.

Zítra na webu uveřejníme ještě žebříček toho nejlepšího, co jsme ve Varech viděli my – chlapci a děvčata, co spolu mluvíme. Cirka desítka filmových publicistů a cinefilů, kteří nechtějí na festivalu zažívat totéž jako při standardním provozu pražských novinářských projekcí.

Přece jenom ale malý předvýběr, co by se ještě mohlo stihnout samostatně a nahradil se tím sobotní výpadek.

Leviatan

Čtvrtý celovečerní film 50letého Andreje Zvjaginceva, snad nejkultivovanějšího nejen ruského, ale světového filmaře současnosti. Tvůrce, který má všechno: inteligenci a vzdělání, cit pro vedení herců a výběr lokací, filmařské vidění, schopnost vyprávět na delší ploše, využívat detaily, zkrátka cokoli. Jeho filmy jsou křehké i silné zároveň, neobjevují se v nich falešné tóny, jsou v něčem typicky ruské a dovedou nám toho říct o „věčné“ ruské duši i současné společnosti víc než kdokoli jiný, a zároveň si zachovávají univerzální mezinárodní sdělnost.

Leviatan se odehrává na kolském poloostrově. Lokace je uvozena montáží míst podbarvených hudbou Phillipa Glasse a celé vyprávění se pak symetricky uzavře podobnými záběry míst bez lidí na potvrzení toho, že příroda přetrvá nad lidmi.

Hned úvodní dějový záběr na širokoúhlém plátně, kdy muž vychází ze svého domu, zapomene zhasnout, vrací se, a pak jde dolů po schodech k autu a odjíždí, naplno využívá možností širokoúhlého plátna a práci s hloubkou obrazu a několika plány – okamžitě víme, kde jsme, jak vypadá prostředí, v němž se bude příběh odehrávat. Cítíme kontrast mezi soukromým-domácím prostorem a otevřeným-sychravým venkovním prostorem. To, co by méně nadaný filmař vyřešil několik záběry, se Zvjagincevovi vejde do jediné, precizně ustanovené a nasvícené kompozice.

Na Leviatanovi je unikátní to, že vznikl za peníze ruského státu, ale jde o jeho velmi tvrdou kritiku.

Hlavní hrdina Kolja, čtyřicátník, který má mladší ženu a syna z prvního manželství, bojuje s úřady a hlavně nadutým starostou o záchranu svého pozemku, jenž má propadnout městu. Pomoct mu přijíždí jeho kamarád advokát z Moskvy. Na starostu má dokonce připravené i kompromitující materiály. Jenomže, spravedlnosti se v Rusku dosahuje těžko. Líčit složité peripetie se ani nesluší, do příběhu každopádně vstoupí více osobních zájmů.

Na Leviatanovi, jež si metaforicky hraje s tím, že stát/moc je onou mořskou obludou, která může pozřít jednotlivce, je unikátní to, že vznikl za peníze ruského státu, ale jde o jeho velmi tvrdou kritiku – obraz korupce, kde si světská moc podává ruku s pravoslavnou církví, která ono bezpráví ještě omlouvá falešnými duchovními řečmi, musí na mnohé politiky působit více než dráždivě. Ministr kultury prý Zvjagincevovi doslova řekl: Natočil jste dobrý film, ale mně se nelíbil. První věta jsou slova kulturního člověka, druhá věta člověka vpleteného do politických zájmů a nuceného hájit určitou linii.

Leviatana by si povinně měli pouštět čeští filmaři, aby se z něj poučili, že lze dělat společensko-kritické filmy bez toho, aby se z politiků a jiných mocipánů dělaly ubohé karikatury. Podstatné totiž je, že tito „zlosynové“ sami sebe chápou jako hluboce morální bytosti, které dělají věci nikoli jen pro osobní prospěch, ale pro veřejné blaho a pořádek.

Život Rogera Eberta (Life Itself)

Možná je to profesní deformace, možná příliš blízký vztah k jednomu člověku. Ale i tak si myslím, že dokument o posledních měsících života filmového kritika Rogera Eberta dovede pohnout každým.

Nejslavnější americký filmový kritik Roger Ebert umřel v 70 letech • Autor: Globe Media /  Reuters
Nejslavnější americký filmový kritik Roger Ebert umřel v 70 letech • Autor: Globe Media / Reuters

Nemusíte nutně rozumět tomu, jak se píšou recenze, jaké znalosti je třeba mít a co z toho měl zrovna Ebert, není třeba chápat, jak vypadá americké novinářské prostředí a podobně. Z filmu je jasné, že Ebert, který

loni zemřel na rakovinu

, kvůli níž přišel o hlas a mohl už jen psát, byl statečný, moudrý a dobrosrdečný člověk s obrovským přehledem, otevřeností a smyslem pro humor.

Novinářství měl v sobě – vždy v něm byla nejen touha se vyjadřovat a něco zachycovat, měl i schopnost psát snadno; mnohé, kompozičně promyšlené články vznikaly třeba za půl hodiny.

Eberta si široká americká veřejnost pamatuje hlavně díky televiznímu pořadu, kde s kolegou Genem Siskelem udělovali filmům palce nahoru a dolů. Podle některých jejich kolegů pořad devalvoval filmovou kritiku, celkově měl ale vliv zušlechťující – na obrazovce se dva „mediálně neatraktivní“ lidé dohadovali o tom, co považují za dobrý film a museli k tomu argumentovat způsobem, který se výrazně vymykal reklamnímu propagačnímu jazyku.

Celý dokument každopádně překračuje hranici běžného vzpomínkového filmu na inspirující osobnost. Zachycuje totiž Ebertovo umírání dost zblízka. Poprvé je naplno vidět, jak Ebert vypadal bez odoperované dolní čelisti – zbyla mu jenom kůže, která dotvářela tvar obličeje, ale jinak se pod zuby a v krku skví obří díra. Ebert se nechal natáčet i při rehabilitaci, při strkání hadičky s umělou výživou do krku, což byla zjevně nepříjemná procedura. Do posledních minut pomocí počítače, emailů a vokalizéru odpovídá na dotazy dokumentaristy Steva Jamese. Vrcholným okamžikem je pak záznam mailů, v nichž už ztrácí sílu formulovat, svou poslední doménu. Odcházení ze světa mu ulehčovala jeho žena Chaz, která byla i manažerkou mnoha jeho náročných aktivit.

Nejsem si jistý, nakolik je důležité nebo vhodné to zmiňovat, ale Ebert, který mezi filmovými kritiky patřil mezi „populisty“, tedy ty, jimž rozumí i „obyčejní lidé“ a jeho domovský deník Chicago Sun-Times četla hodně i černošská populace, rozuměl obyčejným lidem a afroameričanům dobře i proto, že sám pocházel z chudých poměrů a Chaz byla afroameričanka. Někdy nám ty jednoduché důvody a spoje nedocvakávají, ale na podobných příkladech si člověk vždy uvědomí, že komunikace mezi lidmi neprobíhá jednoduše a sdělení není přijímáno snadno beze ztrát. K jeho předání je mnohdy nutná osobní sdílená zkušenost. A to, že je Amerika pořád někde uvnitř segregovanou společností a rasismus z ní nezmizel, nám životní osudy a boje Rogera Eberta můžou výmluvně připomenout.

Life Itself je každopádně velký doják. Nekýčovitý, věcný, bez patosu. Jen nám ustavičně připomíná, že psaní nejsou jen slova a texty, ale že v nich jsou obsaženi lidé a všechno, co si zažili.

The Raid 2

Úplně poslední film na festivalu, jako vzpruhu po všech pomalých existenciálních, spirituálních a dalších věcech, jsem si dal tuhle indonéskou nakládačku a řezničinu.

V zásadě souhlasím s tím, co napsal na CSFD uživatel DaViD´82:

„To co je Nelítostný souboj pro kriminálky, to co je Temný rytíř pro komiksárny, to co je Tenkrát na Západě pro westerny či co je Osvícení pro horrory, tak přesně to je Raid 2 pro kontaktní akčňáky.“ K tomu jen dodatek, že martial arts filmy to mají z hlediska svého statusu nejhorší. Jako umění je nechápe skoro nikdo, přestože je u nich zásadní, nejenom to, jak se nich někdo kope, ale hlavně, jak je to natočeno.

Raid 2 je navíc sice neskutečný nářez, s komplikovanou a zároveň velmi neučesanou choreografií, která už se blíží tomu, jak by asi opravdu vypadala aplikace bojových technik v terénu – tedy, že se část zásahů nepovede, lidé uklouzávají, velkou část škod způsobí to, že si někdo dá druhou ránu o zeď nebo o zem. Jenomže celková přesvědčivost vyprávění a vylíčení celé mafiánské ságy je o něco nižší, než u výše zmiňovaných filmů. Těžko říct, zda je to jen otázka scénáře (a propracovanosti postav) a nakolik je to otázka samotných limitů dotyčného žánru – tedy najít správnou záminku, aby se postavy mohly utkat bez střelných zbraní.

Každopádně, těch 150 minut uteče rychle, a z filmu už vyplouvá na povrch mnohem víc než jenom to, že v Indonésii mají zajímavý bojový styl silat, nebo že místní mafie se skládá hlavně z ušpiněných upocených vyzáblých týpků s mačetou. Ve svém větším záběru odhalí i mnohé z velmi ostré podoby zdejšího kapitalismu a celého politického režimu. Přestává to být už jenom pouhá atrakce, ale stává se z toho jistá výpověď, kterou nejde shrnout jen větou „o své místo na slunci se musíte pořádně prát“.

https://www.youtube.com/watch?v=ezw9v-Y9TLQ

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].