Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Filmové vývary, Kultura

Křižáček vyčnívá navzdory klopýtání po cestě významů

Režisér Václav Kadrnka představil ve Varech svůj očekávaný druhý film

Křižáček • Autor: IFFKV
Křižáček • Autor: IFFKV

Režisér Václav Kadrnka před šesti lety překvapivě rozčísl stojaté vody české kinematografie citlivě rozjímavým snímkem Osmdesát dopisů. V protikladu k retro filmům jako Pelíšky nebo Pupendo nabídl ztišenou a zdrženlivou osobní vzpomínku na stísněnost a absurditu normalizační československé společnosti, z níž se pokoušeli s maminkou najít cestu ven za otcem, který odešel v polovině osmdesátých let na Západ.

Jeho debut se tehdy vymykal v českém kontextu soustředěním na formální pojetí i prací s vyprázdněným vyprávěním, kdy se tvůrce snaží nalézt význam v zámlkách a detailech. Jeho druhý celovečerní film Křižáček, který vznikal čtyři roky, tedy předcházela jistá očekávání, navíc podtržená i zařazením snímku do hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu. Křižáček je naplňuje způli.

Plynutí vnitřního času

Formálně je rozhodně tím nejvýraznějším nejen v karlovarské soutěži, ale i v tuzemské produkci za poslední léta. Podobně důsledných filmů vzniká poskrovnu. Václav Kadrnka vyšel z poémy Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček a ve spolupráci s výtvarníkem Danem Pitínem převedl literu jazyka do propracovaných pročištěných kompozic s jasnou symbolikou barevných ploch, s vedením postavy prostorem za čímsi, co před ní neustále uniká, a do předmětů-ornamentů, které mají navodit pocit zvláštního zatajení plynutí vnitřního času.

Podobně jako v Osmdesáti dopisech je tu jedním z ústředních motivů absence, zde doplněná o motiv hledání. Středověký rytíř Bořek (Karel Roden) se vydává po stopách svého synka, který jednoho dne odešel z domovského hradu, aby se přidal k dětským křížovým výpravám do Svaté země. Rytíř s trvalou tváří urputného smutku prochází krajinou vždy opožděně. Doráží na místa, kudy syn prošel, ale o jeho přítomnosti už se jen dozvídá. Z úst hostinské, poustevníka, nebo z věcí, které za sebou zanechal. Stehy na vyšívané synkově podobizně, již si nese v kapse, se pozvolna uvolňují, stejně jako se jasná představa syna mění ve vzpomínku a postupně v chiméru. Obraz, který si o něm otec vytvořil sám.

Kadrnka se obejde téměř bez slov i bez velkého dramatu. Proto je třeba ke Křižáčkovi přistupovat spíš jako k modlitbě nebo k meditaci. Zkouší vytvořit kontemplativní filmový tvar, v němž se budou významy pozvolna vynořovat s ubývajícími mílemi. Z pohledů na drobné detaily, v pohybu, práci se světlem nebo střihem. A s ubývajícím časem. Křižáček tak systematicky, nicméně až příliš odtažitě a podprahově pracuje se zatajováním a vnitřním rytmem.

Ten ladí s poetikou vyprázdněného vyprávění, kdy režisér upouští od silné příběhovosti a nechává obrazy plynout před očima. Nechává hrát médium samo. Do hry ovšem v takový okamžik vstupuje riziko, že obrazy poplynou jen jako jednotlivé fresky. Touha po významu přitom nemá nic společného s akcí nebo potřebou uzavřeného vypravěčského oblouku. Je ovšem rozdíl mezi uměleckým filmem, který klade nároky na diváka a vyzývá jej ke spoluúčasti, a mezi takovým, který nechává tolik prostoru, až spoluúčast vlastně ztěžuje.

Cíl vždy uniká

Podobně jako řada současných filmů objevujících se na světových festivalech a pracujících s vyprázdněnou narací a vnitřní mystikou – za všechny třeba tvorba Mexičana Carlose Reygadase – pracuje také Křižáček s metaforou krajiny coby odrazu vnitřního světa postavy. Rytíř se z nepřehledného lesa dobere cvalem přes pláně do písečných dun na italském pobřeží. Taková metafora je ale jen málo nová.

Křižáček • Autor: ČT
Křižáček • Autor: ČT

Zajímavější je způsob, jakým Kadrnka pracuje s časem a jeho dozníváním ve vztahu k niterným vnitřním pochodům hlavní figury. Z tohoto pohledu je klíčová závěrečná scéna, na jejímž výkladu do velké míry záleží verdikt nad celým filmem - a ochota vydat se zpět do nabízených obrazů a pozpátku objevovat náznaky a momenty, které se splétají do významu. V Křižáčkovi takové momenty jsou, i když se nakonec organicky nepropojí do silného a přesvědčivého celku.

U podobných filmů je vždy rozhodující, co nabídnou místo vyprávění; jak zaplní prázdno, jež může nést smysl. Jak ho zvnitřní. Nabízená spiritualita spojená s náboženskými motivy sama o sobě nestačí. Možná je náboženská mystika až příliš okatým rámcem pro zachycení světského, niterného rodičovského rozpoznání, že jejich děti od nich od momentu narození nezadržitelně a bolestivě odcházejí.

Podobně jako ústřední postava rytíře hledá ideál svého syna, i Václav Kadrnka vytrvale hledá v Křižáčkovi s pokorou svoji cestu k dokonalému tvaru, ke dřeni emoce, již je možné vypovědět pomocí filmového obrazu. Podobně jako rytíři mu nicméně v Křižáčkovi vytoužený cíl vždy o několik kroků uniká. Stejně jako v případě Osmdesáti dopisů jde o výrazný příslib něčeho potenciálně velkého než o stoprocentně fungující dílo. Ale právě v nekompromisním a oddaném hledání je Kadrnka po dvou celovečerních filmech mezi českými režiséry výjimečný. Což platí navzdory klopýtání po kamenité cestě významů i pro Křižáčka.

Z Karlových Varů 2017:

Recenze: Nikoli film o neonacismu, ale o jednom zastydlém podivínovi

Klusák: Jsou víc znepokojující věci než Mein Kampf v knihovně

Skladatel Howard: U Pretty Woman jsem se snažil hlavně nezaclánět

Proč jezdí lidé na výlety do koncentračních táborů

Thermal slaví čtyřicetiny obavami z rekonstrukce

V Kaurismäkiho uprchlické pohádce ještě Evropa umí pomáhat

Když David Lynch pracoval v tiskárně

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].