Je fascinující vidět tolik krajanů, kteří se nechovají negativisticky

Mezi českou veřejností bývá jistým folklorem pohrdat festivalem v Karlových Varech. Každý, kdo se nechce cítit snobem, bude nadávat na intelektuální, nebo dokonce i neintelektuální snobismus těch, kteří chodí na „divné filmy“, jimž beztak nerozumějí a nudí se, jen aby se cítili jako lepší lidé. Odpůrci festivalu/ů si moc nepřipouštějí možnost, že vznikají jak špatné a nesmyslné umělecké filmy, tak dobré a naplňující umělecké filmy, a že je dobrodružstvím mezi nimi hledat.

Z nízkých pudů vychází a na nízké pudy už přímo cílí pohoršování nad tím, že „vyžírkové ve Varech pijí za naše peníze“ – i když fakticky je to tak, že alkohol ve Varech není pro návštěvníky zdarma včetně většiny VIP. Stalo se zvykem pohrdat i městem samotným, strašidelným reliktem socialistické architektury v podobě hotelu Thermal a jistou kýčovitostí zdejší kolonády umocněné všudypřítomným ruským elementem.

K dobru pak stačí ještě přihodit, že status tzv. áčkového festivalu pro Vary není zas tak příhodný, protože mezi velkou trojici – Berlín, Cannes a Benátky – naše domácí akce nepatří a poslední významný film, který tu vyhrál v soutěži, byla Amélie z Montmartru v roce 2001. Jinak jsou zdejší soutěžní sekce spíše odkladiště pro tvůrce, kteří se nenominovali na žádnou prestižnější akci.

Zavzpomínat lze i na nepříliš vábnou minulost celé akce za minulého režimu, kdy se tu hrály převážně filmy z rozvojových zemí a druhořadé filmy z východního bloku, které se nedostaly na festival do Moskvy. Rozpočet na takovou „zbytečnou parádu“ by pak pochopitelně mohl jít na více hodnotnějších festivalů s propracovanější a vyhraněnější dramaturgií nebo rovnou na charitu.

Toto všechno lze zaslechnout naplno mezi organizátory jiných, skromnějších akcí, případně vyčíst mezi řádky různých opatrně polemických článků nebo z anonymních internetových ohlasů přicházejících primárně od lidí, kteří v Karlových Varech na festivalu nikdy nebyli – a kdyby byli, nevěděli by, co tu mají dělat.

Vyvracet podobné předsudky a generalizace jde poměrně ztěžka, protože na nich jistě něco je – a dospět můžeme jen k drobné relativizaci. Karlovy Vary rozhodně jsou každoroční největší kulturní akce v Česku. Opravdu se sem na krátkou dobu sjede nejvíce lidí, kteří skutečně jako hlavní činnost mají konzumaci kultury. Přijede sem zároveň nejvíce uměleckých osobností z celého světa a jde tu zažít jakési kosmopolitní splynutí duší.

Karlovy Vary možná také nenavštěvují nejslavnější filmová jména, ale mnozí, později slavní filmaři a herecké osobnosti ve Varech začínali – vzpomeňme jenom na Leonarda DiCapria. V soutěži se navíc tříbí i nové talenty, které mezi filmovými znalci už mají dobrý zvuk – letos se tu třeba znovu objevuje maďarský režisér Gyorgy Pálfi. Ano, pro širokou veřejnost to nic neznamená, pro festival jde ale bod k dobru.

Festival ve Varech také opravdu přináší nejvíce světových filmových premiér, jaké je možné v Česku vidět; je jich vlastně tolik, že je ani jeden člověk nestihne všechny, protože to zkrátka není v lidských silách a časových možnostech. Náklady na celou akci jsou sice velké, ale v porovnání s ostatními zmiňovanými festivaly jsou zlomkové. Nevadilo by klidně i přidat především do infrastruktury, tedy kinosálů.

Co nikdy z Varů nejde opomenout, je – přes veškerou masovost, tlačenice a prvotní hierarchické přidělování lístků – ve výsledku velmi rovnostářská a milá atmosféra, z níž jsou převážně zahraniční hosté paf. Vyčítat Varům snobismus znamená nechápat, co to je opravdový západní snobismus a elitářství, k němuž jsme tady zatím ani zdaleka nedospěli. Naopak, Vary jsou vstřícné a vděčné. Tleská se tady u všeho, a i když se občas z něčeho odchází, nikdy se nepíská nebo nebučí, natož aby se něco házelo na plátno či na tvůrce.

Je otázka, zda je tato v jádru nekritická a přijímavá povaha převážně českého publika správná. Je ale fascinující jednou za rok vidět tolik krajanů, kteří se nechovají tak negativisticky, jak je pro tento národ zvykem. Sentimentální spojení skrz filmové umění překonává věkové, kulturní a jiné bariéry.

Skoro by to chtělo ještě zapět nějakou povinnou ódu na trpělivé baťůžkáře, kteří jsou ochotní vstávat brzy ráno kvůli frontě na lístky, v průběhu více než týdne se živí téměř výhradně haluškami s brynzou ze stánku a lázeňskými oplatky z kolonády, přežijí záplavy ve stanovém městečku, mentálně opouštějí svět televizních zpráv a internetu a nezaznamenali by ani to, kdyby byly Vary anektovány Ruskem.

Tady už je ale třeba se zastavit. Klišé o baťůžkářích padá. Stále jsou připojeni na internet skrze chytré mobily, město jim skýtá mnohem větší gastronomické vyžití a sledování společenskokritických či politicky angažovaných filmů z nich rozhodně nedělá stádo žijící v říši snů. Někdy se dokonce spíš zdá, že hlavní tu je komunikovat o tom, co se právě objevuje na displejích „chytrých mobilů“.

Festival ve Varech je směsicí protikladů, které na sebe ustavičně narážejí, a nelze tedy tvrdit nic určitého o tom, že tu převládá jeden typ atmosféry, myšlení a vkusu. Nejde ani o žádnou společenskou povinnost a není to ušlechtilejší trávení volného času než libovolný rockový festival. Pro ony tisíce lidí jde převážně o trochu pomalejší vstup do léta, kdy je možné si oddechnout, i když venku není hezké počasí.