Chcípácký zabijácký film a Netalentovaný pan Ripley

Prozatím největší omyl, jaký se mi „podařilo“ na festivalu vychytat, byl Simon Killer Zlákaný tím, že jde o prezentaci nezávislé produkční společnosti Borderline Films, která tu má přehlídku k výročí deseti let od svého založení a na jejíž titul Martha Marcy May Marlene se pějí ódy, jsem dal na několikeré doporučení a zkusil i údajně zneklidňující a tísnivý psychologický thriller, či co to mělo být. Jistou zárukou mělo být i jméno herce Bradyho Corbeta, který umí ztvárnit velmi dráždivě nejednoznačné postavy (viz Funny Games USA nebo právě Martha Macy May Marlene).

Možná jsem nějak špatně pochopil náznaky – ostatně dané už titulem Simon Killer – ale čekal jsem každopádně něco jiného; na úrovni slavných zabijáckých thrillerů Peeping Tom nebo Henry: Portrait of a Serial Killer. I když mi během první půle došlo, že žádné sériové vraždění nepřijde a Simon je hlavně ubožák, který neví, co se sebou, nenašel jsem na tomto pokusu nic pozoruhodného. 

Dá se poznat, že tvůrcům šlo o to, aby hlavní hrdina diváky iritoval natolik, aby byl zajímavý. Film měl zjevně vyvolávat otázky, jakou má dotyčný „Američan v Paříži“ diagnózu - i když už právě „Američan v Paříži“ je taky trochu diagnóza, hlavně pro tvůrce hledající jednoduchou exotiku. A nakolik je jen nešťastný, zlomený, zmatený nebo opravdu nemocný a nebezpečný.

Lze dokonce vyčíst i jakousi hru na pravdu, kdy se velkou část snímku máme domnívat, že Simon vystudoval neurovědu a zabývá se vztahem mezi viděním a mozkem, ale pak zjistíme, že i tohle si vymýšlel. Mimochodem, motiv se vztahem mozku a vidění si úplně žadoní o formální sebereflexi a klade na tvůrce nárok zohlednit jej v tom, jak film vypadá, co nám ukazuje a zatajuje. Ale tady nic.

Ať k Simonu Killerovi přistupujeme z jakéhokoli úhlu, nakonec z něj vyjde, že nepracuje s minimalistickým stylem (záběrováním i poskytováním dějových informací) proto, že by za tím byl promyšlený koncept. Není to ani způsob, jak vyjít s minimálním rozpočtem. Jde pouze a jedině o diletantismus, chatrnou improvizaci a ukázku, že lze předstírat něco podstatného.

Film se skládá ze dvou typů záběrů – první sleduje nějakou kráčející postavu zpoza její hlavy, obvykle ve velmi úzkém výřezu, takže kolem ní toho moc nevidíme. Druhý typ záběru je zase zcela statický a zachycuje obvykle jen dvě postavy, jak sedí, leží nebo stojí - a pokud se některá z nich pohne, tak z ní vidíme jen půlku, případně půlky – holý zadek je tu ukazován často. Není v tom žádný stylistický klíč a není na tom nic atraktivního. Tvrdit, že právě kvůli tomu je film stísňující a šedivé řešení nezvyklé, opravdu znamená chytat se posledního stébla. 

Čímž jsme ale jen na začátku vší hrůzy. Největší díl vyvěrá z toho, že hlavní postava nemá žádné motivace; respektive se zdá, že ustavičně mění své cíle, ale není jasné, co jimi sleduje. Proč chce chvíli vydírat zákazníky jedné prostitutky, k níž se nastěhuje, dělá jí milostné návrhy, ale k tomu se předtím musel nechat zmlátit a okrást?

A proč si plán ani nepromyslí, a poté, co selže, začne balit jednu Francouzku s podivnou oční poruchou? Simon nikdy nemá nic v záloze, ale totéž lze říct i o tvůrcích – mimochodem film má u scénáře podepsáno několik herců, což jen potvrzuje, že jeho velká část vznikala improvizovaně a podepisuje se to na rozhárané psychologii postav. 

Nakonec z toho vyleze jakýsi „chcípácký zabijácký film“ a Netalentovaný pan Ripley, jemuž sice všechno projde, ale jen úplnou náhodou. Diváky jistě může jímat zoufalství, že by opravdu nějakému člověku mohla taková „zážitková turistika“ pomoct ujasnit si v životě priority. Pomoct v rozhodnutí, že se chci vrátit ke své bejvalce, která mě sice nechce, ale co… 

Jenomže opět spíš můžeme z téže blbosti, nehoráznosti a mimóznosti obvinit i tvůrce. Film nevypráví úspěšně o příznačném a přízračném typu člověka bez vlastností. Simon Killer je podvod, který účinkuje jen na publikum, které nemá moc zkušeností s náročnějšími filmy a sedne na lep, že se tu rozvíjí mnoho významů.